23 Den čtvrtý - VSTOUPILA JSEM DO RÁJE A ČEKÁ MĚ ZÁSADNÍ ROZHODNUTÍ

Aaaahhh tssssssss, to kapky dopadly na rozpálenou plotnu a celá moje bytost nadskočila vzrušením. Vstoupila jsem do chaty.

Všude samé dřevo, bar na terase rybníka, bar vevnitř. Můj život v Praze se pouze přesouvá do přírody a na venkov. Inu dobrá.

Výhled od stolu z Ikey na rybník a na skákající kapry. Nic nepřikrášluji, ale popisuji čirou a průzračnou realitu. Jako nájemník dokonce dostanu povolenku na celý rok s udicí a mohu chytat.

Samozřejmě nebudu, přece si šplouchající kamarády neznepřátelím.

Chvíli pozoruji kachnu, která stojí na vyčnívajícím kameni uprostřed rybníka a přemýšlím, jestli jsem se dostala do nebe.

"Vytopil jsem vám celou chatu. Je tu jako v sauně. To aby vám nebyla zima" vytrhnou mě z myšlenek slova pronajímatele.

"Ano je tu parádní horko"

"Říkala jste, že máte ráda teplo"

Usměji se a pokračuji směrem ke krosně a vytahuji rozpitou láhev Chardonnay.

"Dáte si?" nabídnu mu skleničku.

"Ne díky, já řídím"

"Já si dám" řeknu.

Musím náležitě oslavit, že se mi podařilo přijet a že jsme s kocourem po náročné cestě vlakem, autobusem a bez peněz zvládli dorazit do neznámého kraje.

Vysvětlí mi pár drobností, jak zapálit krbová kamna, připraví mi dřevo na podpal a maluje mi obrázek večerní pohody na gauči s kocourem a se zapálenými kamny.

"Jen si to představte, není to učiněný ráj?" usmívá se.

Vím, že to s předváděním trochu přehání, ale ve výsledku zjistím, že má pravdu a večer se odvíjí přesně podle jeho scénáře.

Jen, co se za ním zaklapnou dveře, svalím se na sedačku a opět jen koukám na všechnu tu nádheru a nechávám se unášet dobrým pocitem. A ten věřte tomu mám a nejsem sama. Kocour se vůbec nebojí a prozkoumává celou chatu. Padla mu velmi rychle do oka a to je dobré znamení.

Doufám, že svoje rozhodnutí neudělám pod vlivem svého mazlíčka a to jak se tam cítí. No uvidíme.

Vyjdu na terasu a kochám se pohledem na rybník. Udělám si kávu a začnu vše nadšeně fotit a posílat přátelům přes aplikaci Whats app!

Je to opravdu možné?!

Opravdu jsem tu a opravdu se mi to děje?

Nechám příval štěstí proudit k sobě a věřím, že si ho zasloužím.

Pobíhám kolem baráku. Nandala jsem kocourovi kšíry a jdeme na procházku! Ať si to také užije.

Při prvním zakejhání hus od naproti bere nekompromisně dráhu a utíká se schovat.

Kocour si na zvuky na venkově bude muset ještě zvyknout.

Nedá mi to a jdu prozkoumat okolí a se všemi se dávám do řeči. Musím důkladně zmapovat situaci a připravit si půdu pro rozhodnutí.

Je večer a došly mi cigarety a nemám zápalky na podpal ohně. Uchuchůůů moje první rozdělávání ohně v kamnech. Snad to zvládnu a přežijeme! Nebuďte bláhoví a zapomeňte na večerku s Vietnamci. Tady se zavírá ve čtyři hodiny, takže co si nenakoupíš to nemáš.

Už stojím před dveřmi sousedova luxusního apartmánu, před kterým stojí dvě Audi. A to já nemám ani jedno auto!

Klepu na sousedku a jdu se zeptat, zdali by mi půjčila zápalky.

Otevře mladá sympatická blondýnka a já jí sděluji, že jsem tu na zkušební víkend a nemám oheň.

Je ochotná a půjčí mi zapalovač.

Jsme si sympatické a tak ji požádám o cigaretu. Společně kouříme a já se jí svěřuji s úmyslem se do chaty nastěhovat.

Wau! Vypadne z ní a vzápětí řekne: "A to úplně sama?!" To já bych se bála. Pořád sleduji horory. Opravdu se nebojíte?!"

Nenechám si vzít svůj plán a nadšení a ubezpečuji ji o vážnosti svého úmyslu.

"Můžeme si zítra dát kafe" nabídne a já se těším na druhý den.

Kafe se zvrtne ve víno i s jejím přítelem v přístřešku, který mají všichni nájemníci k dispozici i s venkovním krbem. Zjišťuji, že je jako já z Prahy a její přítel mě nedůvěřivě sleduje a ptá se, zdali utíkám z Prahy a před čím nebo před kým. Neutíkám před nikým ani před ničím, jen chci žít v přírodě.

Žije se tu krásně, dozvím se od obou.

Zbytek večera strávím u krbu a po dlouhé době sleduji televizi. Z okna se dívám do tmy na rybník a naslouchám neznámým zvukům.

Mám trochu strach a pro jistotu si do nočního stolku u postele vložím nůž.

Jsem opatrná a nechci nic podcenit. Chata nemá branku a vše se tedy děje na poli důvěry v chráněný areál.

Přežili jsme noc a probudili se do slunného dne. Opravdu v tento říjnový den svítí slunce a právě, když jsme tu. Vše mi hraje do karet a já se vypravuji na návštěvu restaurace vzdálené několik kilometrů od vesnice. Já, zapřisáhlý kavárník a povaleč nakonec možná budu žít ve vesnici bez restaurace a bez hospody! No budiž! Dobře tak, jen drsnou přírodu na mě. Kaváren, čmoudu a hluku již bylo dost. Přišel čas na zpytování a nalézání duše a duchů přírody.

Pípne mi sms od pronajímatele a děkuje za zaslaný životopis.

"A co na něj říkáte?" odepisuji.

Volá mi nazpět a vysvětluje situaci, že životopis je sice zajímavý, ale že si nepředstavuje k nim do firmy pracovního turistu, který mu z mého životopisu jaksi vyplývá.

Popisuji celou situaci ve svůj prospěch, vysvětluji dosavadní životní rozhodnutí a domlouváme se na pohovoru.

V celém byznysu má ještě jednoho společníka a aby to prý bylo politické musíme udělat pohovor. No budiž, to jsem nečekala, myslela jsem si, že je již "ruka v rukávu", ale mělo

by to klapnout ujišťuje mě.

Nasedám na elektrické kolo, které máme k dispozici v areálu a slunným dnem a s blaženým úsměvem na tváři jedu do vedlejší vesnice prozkoumat, jak si zde stojí restaurační zařízení. Projíždím po silnici, míjím lesy zahalené do slunce a nepotkám ani živáčka.

Bůh mi to opět neulehčuje. Mám pocit, že mi rozdává všechny karty pro to, abych rozehrála novou hru přesně na tomto místě.

Co si budeme povídat - jsem podlomená. Jsem nalomená jako ženská, kterou zdatně svádí chlap a ona chce podlehnout.

Wau! Příjíždím do dvora hospody a říkám si - to je přesně podle mých představ!

Opravdu jsem předtím nic nepožila, žádné drogy - ono se to prostě takto pohádkově děje.

Vejdu do dvora a hned se na mě sesype pět malých černobílých koťátek a věstí dobrý start.

Sednu si na lavičku a všech pět chlupatých kuliček mi vleze na klín. Usmívám se a cítím štěstí.

To zvířata umí.

"Sluší vám to s těmi kočkami" prohodí směrem ke mně starší přicházející pár.

Vejdu do dřevěné hospody, kde jsou na pódiu bicí nástroje a váhám s objednávkou.

Dám si kančí nebo dančí výpečky?

Mají pouze kančí.

Vychutnávám si čas sama se sebou a rozmělňuji božské maso na jazyku.

Určitě je z místních lesů.

Na elektrickém kole jsem za patnáct minut zpět v chatě a plánuji si večerní romantickou koupel ve vaně s výhledem na rybník. Zapaluji svíčky a hraji si v horké vodě s pěnou.

Všechno se mi honí v hlavě. Jak to všechno udělám? Vždyť ještě nemám řidičák.

Pokud se rozhodnu, že si chatu pronajmu, tak mám pouze dva dny na to, abych stihla vypovědět můj byt v Praze tak, aby mi začala běžet dvouměsíční výpovědní lhůta a já zde mohla od nového roku ve znamení třech dvojek bydlet.

Je to na krev a je to dobrodružné, ale to já ráda!

Budu se muset rozhodnout.

"Tak jak se vám u nás líbí?" pípne mi další smska od pronajímatele.

"Ano, je tu moc hezky"

"Tak klidně zůstaňte déle, ať si to pořádně vyzkoušíte"

"Děkuji, ale víkend bude stačit"
Nechci zneužívat jeho velkorysé nabídky a vím, že v neděli pojedu nazpět a přede mnou je velké rozhodnutí.

Když ale cítíte nadšení, když vám ten vnitřní hlásek říká, že jste tam zapadli jako poslední dílek do skládačky, tak víte a máte obrovskou motivaci toto všechno, co před vámi stojí, dokázat.

Víte, že to chcete a víte, že to je to pravé pro vás. Jedině pro vás. Narodili jste se pro tuto chatu a pro tuto příležitost. Dnes a ne jindy, prostě dnes.

A tak když pronajímatel přijede i s manželkou v neděli, aby si přebral chatu a přistihne mě na terase, jak si pochutnávám na špagetách uvařených na skromném sporáku, ptá se mě, zdali již vím a zvídavě na mě mrká.

Zároveň vím, že jsem mu řekla, že pronájem chaty pro mě přichází v úvahu pouze , pokud se bude pojit s prací v areálu.

To mi ale on v tento moment nemůže stoprocentně slíbit. Nejdříve musí proběhnout pohovor i s jeho společníkem.

Ovšem já zase vím, že pokud mám stihnout dát výpověď ještě na konci října, tak abych tam od ledna mohla bydlet, musím se rozhodnout nyní! Na podání výpovědi mám pouze dva dny! Nějak vnitřně věřím, že to s prací vyjde a tak jdu do rizika. Do velkého rizika.

"Tak já to beru" a usmívám se.

"Opravdu?!" nevěří mi oba.

Manželka je upravená, sympatická dáma o něco starší než já. Blondýnka v teniskách se saténovými mašlemi.

Podívám se jí na boty a znovu na oba dva a potvrdím: "Ano, beru to"

"No tak skvělé!" vypadne z něj a podá mi ruku a zároveň s ní i klíč.

Máte ji do konce roku na dva měsíce zdarma a můžete chatu již odteď užívat, jak se vám zlíbí.

Opět se mi dere na jazyk ono pověstné Wau!

Nebýt jeho velkorysé nabídky, těžko bych si mohla chatu platit dva měsíce a zároveň platit pronájem bytu v Praze, než mi skončí výpovědní lhůta.

Okolnosti se, jak se říká sehrají v můj prospěch a mě již hřeje na srdci naše domluva a příslib.

Učinila jsem rozhodnutí, někam jsem se pohnula a teď mě čeká velká jízda, na kterou se těším, ale zcela upřímně mám před ní i patřičný respekt.

Podáme si ještě jednou ruku a domluvíme se na pohovoru na příští týden.

Musím přijet a utkat se ještě tváří tvář jeho byznys partnerovi. Snad se mu budu líbit a snad to klapne.

A co moje současná práce v Praze?

Mám dva dny do konce října na to dát výpověď nejen v bytě, ale i v práci a uzavřít za sebou další kapitolu a otevřít další.

Jedu domů a opět vnitřně pohnuta a opět plná vzrušení mi uběhne cesta vlakem ani nevím jak.

Volám mámě a oznamuji, že jsem nabídku přijala.

Ještě zvládnout pohovor příští týden a nový život může začít.

Viva la vida!

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -