24 Den pátý - VYRÁŽÍM NA POHOVOR A DOZVÍM SE VZRUŠUJÍCÍ NOVINU

Když chcete zásadním způsobem změnit svůj život a již delší dobu cítíte, že každodenní popíjení vína, noční probouzení se s rozmazaným make-upem a zpytováním svědomí a ranní vstávání, které bolí, není ten život, který chcete žít. Tak udělat rozhodnutí se zdá být snadné. Ale není tomu tak.

Ať už před vámi stojí jakékoliv rozhodnutí, šťastné nebo to méně šťastné, stále se jedná o změnu.

O vystoupení z komfortní zóny, o překonání čehosi v sobě co již jistou dobu jede zaběhnutým a spolehlivým způsobem a vy se rozhodnete to najednou dělat jinak a jít do rizika. Protože změnit výhybku na mapě svého života je vždy svým způsobem riziko. Ovšem pokud jste žena s vlajícími vlasy ve větru, která má ráda dobrodružství, tak je pro vás riziko určitou potřebou.

Inu jdu do rizika a podávám v bytě výpověď. Říká se mi to poměrně snadno, protože již delší dobu cítím, že se potřebuji pohnout z místa a můj podkrovní, nutno podotknout úžasný byt mě dusí. Zavolám pronajímateli a ukončím šestiletou etapu svého života v Nuslích v pěti minutách. Nevěří, ale akceptuje.

S prací je to horší. Vím sice, že to již delší dobu chci udělat, ale výpověď se nikdy nedává snadno. Zvlášť, když pracujete někde, kde je pro vás zároveň poctou být součástí celého uměleckého "kolesa", které se nelítostným tempem točí vpřed. Inu i na tomto poli obstojím a den od mého rozhodnutí nastěhovat se do chaty, vstoupím do kanceláře šéfové a oznámím jí svůj úmysl.

Tak a máme hotovo. Úspěšně jsme se zbavili všech pout a jistot a hurá do nejistoty!

Dobrodružství nezředěné nýbrž husté. Husté jako krev a rychle proudící jako Niagarské vodopády.

Kéž bych se mohla svézt na jejich proudu a dopadnout bez zranění.

Za pár dní mě čeká den D, rozuměj milý příteli pohovor na moji potencionální práci v areálu, kam se chystám od nového roku dva tisíce dvacetdva nastěhovat!

Jsem přiměřeně nervózní a přemýšlím jaké šaty si oděju a které budou pro tuto příležitost nejvhodnější. Pronajímatel mě již viděl a částečně ví s kým má tu čest, ovšem pro jeho společníka jsem krajina neznámá.

Přemýšlím, že si zaskočím do obchodu koupit něco pěkného, abych zvýšila svůj dobrý pocit, ale nakonec mě přemůže únava a volím jistotu v podobě černých šatů s parádními podpatky, které dělají pěkné nohy. Ještě baloňáček a může se vyrazit.

Mám štěstí a pronajímatel mi domluví, aby mě jeho společník Karel vzal s sebou autem z Prahy, jelikož pracuje nedaleko a nemusím se tedy trmácet dlouhou cestu vlakem a autobusem. Večer před pohovorem mi Karel zavolá a domluvíme se, že mě vyzvedne ráno v deset hodin na stanici metra Kobylisy. V jednu hodinu téhož dne začíná můj pohovor, který ale následuje až po pohovoru s další kandidátkou, která je mojí potencionální rivalkou! Nic s čím bych již předtím nebyla obeznámena a tak nejsem zaskočená.

Příští den ráno připravená a s udělanými vlasy kráčím na vysokých podpatcích sebevědomým krokem směrem k autu a podávám si ruku s neznámým mužem. Přicházím, jak jinak než ke stříbrné Audi.

Kam jsem se to sakra dostala??! Do nějakého Audi ráje? Všichni v tomto pohádkovém areálu mají auto značky Audi. Třeba tam na mě také nějaká čeká, napadne mě a přitom nastupuji do otevřených dveří auta.

Pevný stisk a serióznost jsou první dojmy, které na mě dýchnou ze společníka. Chová se galantně a říká, že ženy moc často nevozí a tak si rád užije roli gentlemana. Usmívám se a jeho galantnosti si s radostí užívám.

Zastavíme na benzíně, dáme si kávu a já se snažím působit seriózně a ne tak, že jsem právě spadla z višně. Snažím se zamaskovat svoji ezo stránku a působit jako racionální člověk, který řeší běžné věci.

Přitom mi v hlavě běží proud myšlenek, které nikdo nechce slyšet. Oooooh neeee, neee neee neeee!

Mám tedy hodinu cesty na to, abych si chlápka naklonila na svoji stranu. Mluvím jako slušná žena, (což samozřejmě jsem), zároveň si dávám pozor na patřičnou a vhodnou míru žertíků a celý rozhovor prohazuji úsměvy a snažím se hladit mužovo ego. Nevím, jestli to zabírá, ale cesta zatím probíhá v dobré náladě.

Asi v polovině cesty, poté co mě vyzpovídal, co a proč mě napadlo se nastěhovat k nim do chaty. Jakoby se nechumelilo, aniž by tušil, že u mě v duši se právě sakra chumelí, mi oznámí, že se do posledního prázdného apartmánu stěhuje jakýsi Pan Projektant nebo Architekt Koudelka! Neví přesně jaký je rozdíl mezi architektem a projektantem, ale já slyším pouze jediné a to že se tam stěhuje sám! Panenko na nebi!

Prý bude apartmán používat zároveň jako svůj ateliér, och jak vzrušující!

Tělo se mi napne na sedadle auta a horečnatě přemýšlím, jak z Karla vydolovat, kolik je onomu muži let?!

Aha, prý žil dlouhou dobu v Americe, tak to bude určitě nějaký starší kousek na skladě. Možná už je dokonce rozvedený, běží mi hlavou. No co už, rozvedený muž není až taková vada na kráse.

Už! Už! Už! se chci zeptat a Už! to mám na jazyku, že se o neznámém muži dozvím více, ale nakonec přeci jen zařadím zpátečku a počkám si, až se do chaty nastěhuji a zjistím si vše přirozenou cestou sama!

Co mě hřeje u srdce je architektovo jméno, které mi Karel prozradil - architekt Koudelka. Mám pouze příjmení, ale nevadí, uvidíme co nám strýček Google vyplivne za informaci.

Jsem opět vzrušená a napjatá a maluji si v hlavě celý příběh. Že by celý můj životní obrat byl opravdu tak dokonalý? Pohádková chata s prací v areálu a s mužem, který má pravděpodobně stejnou zálibu v přírodě a v soukromí jako já? Budeme si rozumět? Jaký asi bude a hlavně kolik je mu let?!

Po hodině cesty mě vysadí již v "mojí" nové chatě a tam počkám hodinu, než proběhne pohovor s první kandidátkou. Přijela autem, řidičák tedy má a je v tomto oproti mně ve výhodě.

Konečně se dostane řada i na mě.

V kanceláři na mě čekají všichni tři, pronajímatel, jeho žena a společník Karel. Manželka mi nabídne kávu a zavede mě do zasedací místnosti, kde dostanu test! Tak toto jsem opravdu nečekala!

Věděla jsem, že budu mluvit s někým německy přes telefon a také jsem se na to náležitě připravovala, ale určitě jsem nevěděla, že budu muset řešit logické úlohy hodné IQ testu. To jsem naposledy dělala na základní škole, když se učitelé snažili zjistit, zdali mám na to, abych vystudovala střední školu.

Závity se trochu zapotí, ale vyřeším to. Zodpovím i další klasické otázky a přeložím dopis do německého jazyka. Uff, to by jsme měli!

Jsem celkem nervozní a vcházím do vedlejší kanceláře. Bavíme se o práci. Již vím, že se jedná o startup a točí se kolem automobilového průmyslu. Pro mě vody neznámé, ale to neřeším.

Povíme si nejdůležitější věci a pak mě odvezou na nádraží do Berouna, kde již nasedám na známý vlak směr Hlavní nádraží Praha. Opět vytáčím telefon a se svými pocity se svěřuji kamarádce. Jsem vzrušená a napjatá.

Během pohovoru mi naznačili, že by to mělo vyjít, tak už jen netrpělivě čekám na finální rozhodnutí, které by mělo přijít do týdne!

Konečně po pár dnech zazvoní telefon. Nevolá pronajímatel, jak jsem čekala, nýbrž jeho společník Karel.

Zvednu telefon s mírně staženým žaludkem a pevným hlasem pozdravím:

"Dobrý den"

"Dobrý den" odpoví druhá strana.

Jedna věta mi stačí na to, abych poznala jeho rozhodnutí, které se mi chystá oznámit. Jsou to ony pověstné milisekundy nebo pár vteřin, které vám stačí, aby jste si například při seznamování s tím druhým padly do oka nebo naopak. Cítíte to okamžitě, zrovna tak jako já okamžitě cítím nádech a podtón toho, co se mi chystá říct.

Všimněte si, že když máte z něčeho špatný pocit, svědomí nebo jdete oznamovat špatnou zprávu, tak celou tu intenzitu emocí dáte do hlasu. A tady mi tón Karlova hlasu napoví: "Rozhodli jsme se pro tu druhou"

Ještě než to řekne, už vím, co mě čeká. Jeho emoce a zabarvení hlasu ho prozradily.

Nepřijde to hned - to zklamání, ten smutek, ta drobná hysterie a panika, vztek a zlost. Přichází to postupně.

Rozhodly se pro tu druhou, protože jim nějak lépe zapadla do konceptu.

Ufff a je to venku. Ano je to tak. Takže mě nevzali. A já dala výpověď v bytě i v práci!

Toto je šálek hořkého čaje. Ale hořký čaj může být za jistých okolností přece dobrý.

Hořký čaj pijete, když jste nachlazení a pomáhá. Ale to si v tu chvíli neuvědomím.

Okamžitě vytáčím telefon a volám mámě. Zvedne telefon a já jí smutně říkám: "Tak mě nevzali"

"Izo, to mě moc mrzí. To je strašné!" řekne máma.

Běduji, stěžuji si, ale není to nic platné. Stěžování ještě nikdy nikoho dál neposunulo a situaci za něj nevyřešilo. Položím telefon a brečím. Myslím, že v tomto okamžiku na to mám právo. A navíc slzy čistí. Brečím celkem dost. Jsem prostě v prdeli, co si budeme povídat.

Máma mě do pěti minut začne bombardovat osmi po sobě jdoucími sms zprávami s výkladem, co jsem opět udělala špatně. To je to poslední, co v tomto okamžiku potřebuji. Já nepotřebuji slyšet, že jsem někde udělala chybu, ale potřebuji naopak podporu, útěchu a nalézání řešení.

Dozvím se pěkně zatepla, že vždy propadám pocitům nadšení a věc nevidím realisticky a že tedy v tom je onen kámen úrazu, proč se mi tak nedaří. "Nemáš záložní plán a pak to takto dopadá! Vždy se necháš unést emocemi a pocity nadšení. Je nutné se dívat na věc také realisticky! Když ty si nenecháš vůbec poradit! A pak se divíš, jak to dopadá!"

Tak tyto slova v tomto momentě, kdy se mi vše zdánlivě rozpadlo opravdu nepotřebuji a hlavně nemohu číst.

Odepíšu: "Už mi dnes nepiš"

A smutnou zprávu oznamuji telefonicky další kamarádce s neskrývaným brekem. V tomto momentě potřebuji pouze podporu a ne hlasy, které mě budou od všeho zrazovat.

Někde tam vevnitř totiž cítím, že i když mě do práce nevzali, tak i přesto chci ve svém plánu pokračovat. Možná to bude těžší, ale já cítím, že se nebetyčně a šíleně chci na chatu přestěhovat!

I když mi momentálně život hodil klacek pod nohy.

Nevím přesně, jak to udělám, ale nechci ustoupit ze svého plánu.

I když mě máma píše jednu zprávu za druhou, ať vše vrátím zpět a vezmu zpět všechny výpovědi. "Vždyť je přece ještě čas! Ještě se vše dá vrátit zpět!" píše mi naléhavě.

Ano dá...ale já nechci.

A tak svou vysněnou cestou zkouším jít dál a jdu nalézat nová řešení. Držte mi palce.

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -