25 Den šestý - VŽDY EXISTUJE NADĚJE A CO BUDU DĚLAT DÁL?

Fakt, že ze svého plánu nechci ustoupit si neuvědomím hned. Samozřejmě se v první chvíli nechám smést a zmást logickými a pádnými argumenty, které mi píše v sms zprávách máma a které mi celá situace ukazuje.

Brečím, protože pravděpodobně musím celý svůj plán vzdát a definitivně se potvrdilo, že to je blbost. Pozor! Pozor! křičí na mě výstražně život. Zastav se dokud můžeš!

Anebo mi to neříká?...

Nebo je poselství celé situace zcela jiné a je to pověstná překážka na cestě, kterou musím zdolat?

Jak je to doopravdy? Zjistím a potvrdí mi někdo, co je správně? Samozřejmě že ne.

Bohužel neexistuje jasné stanovisko na to, jak mají být věci správně.

Ale tam někde hodně vzadu v krajině srdeční, tam kde možná sídlí naše duše volá tenoulinký hláseček a říká: "Sakra, já to nechci vzdát! Sakra já se na tu chalupu opravdu strašně moc chci přestěhovat!"

Ten, kdo vstoupí na půdu Ráje hned pochopí, proč jsem se zamilovala a podlehla. Čarovné prostředí se dvěma vrbami před domem. Rybník, kachny, vůně dřeva a pohodlná postel. Každodenní výhled na pasoucí se krávy. Hodiny a hodiny meditací a napojování se na přírodu. Houbaření, lítání po louce a sbírání bylin. Magický úplněk a já na louce hledíc přímo na něj. Dlouhé stráně obklopené lesy a pohled na nicotu.

Na cestě pochybnosti mi podá záchranné lano dlouholetá kamarádka Sofie, které brečím do telefonu. Nezrazuje mě, nýbrž podporuje. Ví o mém snu již dlouho, ví co jsem zač a z jakého materiálu jsem stvořena. Snaží se mě svým věčně optimistickým přístupem motivovat, proč by to právě mělo jít! Její slova se mi dobře poslouchají, protože je to v tento moment přesně to, co chci slyšet. Chci slyšet: "Ano, nasedni na ty sáně a svez se šílenou rychlostí z kopce!"

Uklidní mě a je mi lépe.

Přijdu domů, doklepu poslední okamžiky smutného dne a ráno se vzbudím s energií bojovnice. Žhavím mozkové dráty a vymýšlím, co budu dělat dál.

"Ty vůbec nemáš záložní plán, ty vůbec nestojíš nohama na zemi!" vyjeví se mi vzpomínka na maminčinu sms.

Moje máma o mém plánu B totiž nic netuší.

V telefonu začnu hledat staré kontakty a domlouvám si narychlo a zběsile schůzku s dvěma chlapci, kteří rozjíždějí startup s přírodními produkty a snaží se mě již pár měsíců přilákat k nim do party. Práce je to zajímavá, ale nejistá. Vše stojí na vodě a neví se, jakou rychlostí se bude projekt hýbat. Inu další riziko.

Ještě téhož dne si domluvíme schůzku v kavárně před mým barákem, kde jsem dlouholetý štamgast. Beru si kožich a šaty s výstřihem. Podpatky nesmí chybět.

Hlaholíme, objednáváme víno a smějeme se tomu, jak mě nedávno vykradli. Ne, že by to byla věc veselá, ale příhoda je to rozhodně zajímavá.

Po více než půl hodině se konečně dostaneme k věci a vyložíme na stůl pracovní možnosti a vzájemná očekávání.

Ano, shodli jsme se. Máme na věc stejný pohled, který stvrdíme cinknutím skleniček.

Wau! Domluvili jsme se! Padla domluva jako vyšitá a já se na židli vyhřívám štěstím jako ještěrka na kameni.

Je možné, že jsem novou práci a vidinu nové cesty získala během druhého dne? Opravdu se v životě takové věci dějí?!

Když jdete správnou cestou a nenecháte se odradit při prvním klopýtnutí, je možné všechno.

Mám velkou radost! Jsem zachráněna! Nezemřu hlady a neskončím pod mostem.

Můj plán a plnění životního snu jede dál.

Radostnou zprávu zavolám mámě. I ona již delší dobu ví o této pracovní možnosti a má pocit, že je pro mě ta pravá. "Gratuluji Izo" řekne a její svět se zklidnil. Ví, že její dítě nebude bez prostředků a bez pomoci.

Znáte ten pocit, když se vám jde rozkočit hlava a nevíte co zařídit dříve?

Mám dva měsíce do konce roku dva tisíce dvacet jedna, abych si nastěhovala všechny svoje věci do chaty. Všechny svoje vzpomínky a trofeje do jiných končin České republiky.

Nechci vše nechat na jeden zátah, protože jsem za svůj život nashromáždila pěknou řádku věcí a tak začínám shánět kamarády s autem, kteří mi pomohou kufry na několik várek do Ráje přestěhovat.

Ale abych nezapomněla. Hned co si oklepu křídla z šoku, že mě nevzali, opět se ve mně rozvine vzrušující rovina a očekávání.

Kdopak je asi záhadný pan Koudelka?

Pročpak záhadný?

Zadám patřičné indície do Google, neznám jeho křestní jméno, ale vím, že žil notnou chvíli v Americe. Pátrám na pracovní síti LinkedIn a narazím na opravdu pěkného kořena.

Omlouvám se za tento výraz, ale jinak se to v tomto případě nedá ani popsat.

Onen dotyčný je architekt, žil v Americe a je mu přibližně třicet osm let.

Hmmm, broukám si - tak to by šlo!

Z obrazovky na mě kouká pěkný blonďák s krátkými vlasy a vážným, podmanivým pohledem.

Jeho webové stránky důkladně prolustruji.

Postupně mi dojde, že to pravděpodobně nemůže být on! Ale v duchu trochu doufám, že ano.

Inu pan Koudelka mi bude muset prozatím zůstat utajený.

Škoda. Proč se o něm sakra nemohu dozvědět více? Možná mám málo informací anebo se zkrátka ani nedá na internetu dohledat.

Ubíhají dny a v mé hlavě se to škvaří přemírou povinností.

"A sakra, ještě vyřešit pračku!"

Při mojí poslední návštěvě jsem při večerním posezení se sousedkou zjistila, že areál má svoji prádelnu. A tudíž nikdo ani já ani obyvatelé apartmánu nemáme vlastní pračku doma, nýbrž musíme chodit prát do společných prostor.

Vetře se mi do hlavy pochybnost a vzpomenu si, že v prádelně byly pouze dvě přípojky!

Kam zapojím svoji pračku?!

Na jednu je připojena sympatická sousedka s přítelem, druhou bude mít pan Projektant nebo Architekt, ale co já?!

Pocítím nervozitu a závan problému.

Vytočím číslo pronajímatele a tvrdím mu do telefonu, že jsou v prádelně pouze dvě přípojky.

"Ne nejsou, buďte v klidu Izabelo" osloví mě důvěrně.

"Opravdu??"

"Budete mít svoji přípojku na pračku, nebojte se. A kdyby ne, tak to nějak vyřešíme" uklidňuje mě.

No dobře, uff, oddechla jsem si. Zdánlivý problém je vyřešen.

Asi za hodinu pípne smska od pronajímatele.

"Měla jste pravdu. V prádelně jsou pouze dvě přípojky."

A sakra, běží mi hlavou.

"Koupíme na naše náklady novou pračku a budete ji užívat společně s apartmánem číslo jedna. S panem Koudelkou. Je to pro vás v pořádku?" píše mi.

Polknu. S panem Koudelkou společnou pračku?!!

Možná bych měla být naštvaná a říct si, proč nemohu používat svoji vlastní pračku?

Otevřu své velkorysé srdce a píšu: "Ano, můžeme se takto domluvit. Svoji pračku prodám."

Situace nabrala na výsost vzrušující obrátky! Jako žena s fantazií vymýšlím potenciální scénáře a milostné trable, které by mohly při vzájemném užívání pračky nastat.

Představuji si, jak se jednoho dne potkáme u pračky a seznámíme se. Anebo ne!

Došel mi prášek a klepu na sousedovi dveře! Ojejé!

Anebo neumím zprovoznit pračku a potřebuji mužskou pomoc!

Možností je přehršel, ale která z nich bude ta pravá? Sním si sama doma s kocourem u elektrického krbu.

Zapálím vonnou tyčinku a novou vzrušující novinu volám mámě a smějeme se.

Spiklenecky si povídáme a rozvíjíme ženské teorie.

Ach, zasním se a doufám, že vše bude mít ten správný vývoj. Už se těším, až se potkáme.

Co těším - nemůžu se dočkat!

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -