26 Den sedmý - OKAMŽIK KTERÝ MUSEL JEDNOHO DNE PŘIJÍT

"Cože??! Ty se stěhuješ do chaty?! Jak to myslíš? zeptá se mě známá v mé oblíbené stáčírně bílého vína na Náměstí bratří synků.

Jak jinak může být myšlena věta "Stěhuji se do chaty" než tak, že se stěhuji do chaty?

"Ano, stěhuji se do chaty," usmívám se, dívám se na modře pomalovaný strop a opíjím se nejen vínem, ale i představou blízkého stěhování.

"Aha," vypadne z ní pobaveně a zvědavě se ptá dále: "Jak je to daleko od Prahy?"

"Zhruba osmdesát kilometrů," odpovím.

"A jak tam budeš jezdit? Jsi říkala, že nemáš řidičák."

"Nemám" potvrdím jí. Bude to ze začátku krapet dobrodružné," dodám.

"Hm...a nebudeš se tam bát?? To já bych se tedy bála!" vypadne z ní s intenzitou kulometu.

Upřímně nemám v plánu se dívat na horory ani na jiné seriály drásající nervy. To je slib, který jsem si sama sobě dala od té doby, co se nastěhuji do chaty.

"Chata je v chráněném areálu, který je monitorovaný kamerami a budu mít sousedy. Snad se tam nebudu bát," odpovím.

Samozřejmě nevím, jestli se budu bát nebo ne. To vše ukáže situace. Jsou určité věci, které nemohu předvídat a které se ukážou až na místě. Nelze se na vše v životě připravit. A já už vůbec nejsem typ člověka, který dokáže vše domyslet do důsledku. Mám více štěstí nežli rozumu a s tímto vědomím procházím životem.

Vyšlapu s těžkými nohami pět pater do svého nuselského bytu a hodím sebou na červenou koženou sedačku. Sakra! Sakra! Sakra!

Pochybovačné řeči nikdy nikomu moc na náladě nepřidaly. Je nutné se proti nim obrnit a nenechat se svést z cesty, o které jste přesvědčeni. A vy ji cítíte a věřte mi, že cítíte, protože všichni cítíme. Ať si to chceme nebo nechceme přiznat. Někdo více, někdo méně, ale je to tam.

A tak i já cítím kam a kudy mám nebo nemám jít. A vždy když sejdu z cesty, výstražný alarm hlásí, že to není správně. Často ho ignoruji nebo zpochybňuji. Ale tentokrát vím přesně, co mi říká a naslouchám.

Inu řečí a poznámek tohoto typu si od známých, cizích lidí nebo kamarádů, kteří to v důsledku vůbec nemyslí zle, vyslechnu mnoho.

Jsou to muži i ženy a snaží se mě připravit na to, abych nic neopomněla a myslela na všechno.

Velice intenzivně jim v hlavě leží fakt, že stále nemám řidičský průkaz.

Dokonce jim leží v hlavě ještě více nežli mě.

Není to z mé strany ignorance tohoto faktu, ale nedostatek času vše zařídit během dvou hektických měsíců, které zahrnují i šílené předvánoční období.

Najít správnou a spolehlivou autoškolu, vypláznout za ní dvacet tisíc! a pak se snažit s časově vytíženým instruktorem domluvit na hodinách zkušebních jízd, o které má zájem spoustu dalších studentů. A tak samozřejmě ještě nemám řidičák!

"A máš už auto?"

"Máš už řidičák?"

"Ne" odpovím.

"A vy nemáte řidičák? To jste odvážná! A máte auto?"

"Ne" odpovím.

"A kde seženeš auto? Už jsi si nějaké vyhlídla?"

"Ne!" odpovím.

"Máš už auto?"

- Přestala jsem odpovídat -

O větě "Máš už řidičák?" se mi začínají zdát sny.

Nějak jsem mezi sháněním dřeva, snahou o zorientování se pro mě v nových množstevních jednotkách tzv. sypaného prostorového metru dřeva, dále úvahami a zjišťováním zdali je lepší a ekonomičtější topit břízou nebo smrkem, usilovnou prací na novém projektu s přírodními produkty, prošením kamarádů, aby mi pomohli se alespoň po částech na chatu odstěhovat, přemýšlením nad věkem, vzhledem a rodinným stavem záhadného pana Koudelky a vánočním šílenstvím, zapomněla sedět u knihy o dopravních značkách!

Vyplivnu duši, možná doběhnu do cíle s bronzem, ale zvládnu to!

Věřte mi!

Až jednoho dne,

přijde to, co bylo nevyhnutelné.

A bylo by asi nepřirozené, kdyby se to nestalo.

.

.

.

STRACH

Jak si představujete strach?

Já jako pomalé kapky v pološeru světnice, starý sporák značky Mora a na něm malý hrnec z dob našich prababiček. Kapky dopadají jedna za druhou smrtonosně jako past, která se na vás chystá. Ve skutečnosti nejsou tak hlasité, jak vám znějí v uších a jejich sílu nelze zastavit.

Nebudu psát, že strach má velké oči nebo zuby, i když možná má.

Co komu po tom. Důležité je, že chci, aby se vám můj strach zakousl do šíje. Sáhl na vás studenou kostnatou rukou s dlouhými nehty, sjel vám po ramenou až mezi lopatky a zaryl se nehty do vašich zad. Chci abyste cítili moji nejistotu a volání o pomoc. Chci, abyste pocítili můj strach a pomohli mi ho vyřešit!

Klapka, stop a nový záběr. Tma a ticho.

Samozřejmě že vím, že můj strach je pouze mým strachem a je záležitostí pouze iluzorní.

Není reálně skutečný, ale žije skutečně ve mně a v mé hlavě. A to je to důležité.

Pamatujete si, když jste se nechali naposledy ovlivnit okolím, když jste poslouchali zbytečné řeči o tom, jak byste něco neměli dělat nebo jaké následky vám případné chování přinese?

Není to nutně snaha vás od věci odradit, nýbrž varovat, možná připravit na to co jste ve svém nadšení nedomysleli. Říkejme tomu racionální pohled a nadhled nezúčastněných v celém vašem příběhu.

Můj strach nevznikl, protože jedna teta povídala a povídala tak dlouho, až mi vymluvila do hlavy obavu, jak tam vlastně budu fungovat.

Ale vznikl přirozeně z vývoje a postupujících událostí a dnů.

Bylo jasné, že přijdou otázky typu: "A co tam vlastně budu dělat???!"

"Nebude mi tam smutno???"

"Nebudu se tam nudit???"

"Co když budu mít horečku, kdo mi přinese paralen???"

Ano Bože pomoooooc...

Situace, ve které jste v tu chvíli úplně sami na chatě a ze které v tu chvíli nemůžete ven - je vězením.

Pokud si ovšem budete klást otázky tohoto typu, tak danou věc ani nezačnete. Zároveň otázky tohoto typu vás dokážou připravit a ochránit před nepříjemnými situacemi, které by mohly nastat.

Samozřejmě jsem si položila otázku, zdali to všechno nemám vrátit zpět. A vlastně by to bylo i nasnadě.

Je to totiž všechno příliš náročné a všechno to stojí až příliš velké úsilí.

Je to tak obrovské vystoupení z komfortní zóny, že pokud vše zvládnete, tak můžete napsat knihu o prokrastinaci a nevím o jakém dalším šlaku moderní doby s cigárem v puse a nohami na dřevěném špalku.

Nevím proč celý život mám potřebu a tendenci klást si před sebe překážky fyzického a psychického charakteru.

Co a komu chci dokázat?

Vím jedno, pokud bych se teď měla rozhodnout, že vše nechám být a měla bych se bát toho, že tím někoho zklamu a před někým se ztrapním, tak to klidně udělám.

Protože já to nechci zvládnout kvůli těm druhým, kvůli lidem, kteří již teď ve mně nevěří a házejí mi slovní klacky pod nohy. Já to nechci zvládnout ani kvůli tomu, abych si sama sobě něco dokázala. Toho už bylo dost. A není prostor ani čas si něco dokazovat.

Já to chci zvládnout prostě jen proto, že takhle chci žít. A proto ať tam budu muset čelit věcem, o kterých teď ještě nemám tušení, tak jsem odhodlaná je zvládnout.

Protože mám motivaci.

A mít motivaci, to je ten nejlepší start pro cokoliv, co děláte nebo zamýšlíte dělat.

Buďme v míru a věřme v sebe a ve své schopnosti.

Howg.

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -