27 Den osmý - PROLOMILA JSEM STAVIDLA A STĚHUJI SE

"Kšá kšá kšá!"

Zahnala jsem strach do kouta a ten se krčí někde v koutku a čeká na svoji příležitost.

Protože ta přijde. Strach je všudypřítomný a je naším stínem. Stínem, který musí být vyřešen a pokořen. Anebo poznán a spřátelen?...

Kladu si otázku, jaké by to asi bylo žít beze strachu? Jaké činy bych dělala a kam bych se v životě dostala? Jak často mě strach limitoval v mém jednání, v projevení toho co ve mně je a dřímá? A co chci?

Jak moc vás omezuje váš strach?

Zbývá posledních pár víkendů do Vánoc před magickým datem dvacátého sedmého prosince na kdy je naplánováno stěhování do Ráje. Uff uff, připravuji se tak vehementně, že se zapomínám těšit na to, co mě vlastně čeká. A tak na otázky kamarádů a kolegyň v práci, zdali se těším nebo ne, nemohu odpovědět nic jiného, než že nemám čas to všechno vnímat. Semílají mě dny a hromada povinností, které musím před uzavřením pražského života vyřídit. A že jich není málo.

V mezičase se dozvím, že si moje máma koupila šaty na svatbu! Hádejte jednou na koho svatbu! Mám ještě svobodného bratra Káju, ale ten je o deset let mladší a tak je nad slunce jasné od koho se onen obřad již dlouhá léta očekává. Máma netrpělivě přešlapuje a šeptá si s babičkami a tetičkami o tom, kdy už konečně tu holku nezbednou provdáme a co s ní s chudákem bude?!

Inu koupila si svatební šaty a pravděpodobně vkládá velké naděje do mého seznámení s panem Koudelkou. Nemá vícero informací než já, ale nějakým způsobem věří, že příběh romanticky dopadne.

Směji se, nic jiného mi nezbývá. Mámu už znám a vím, že si šaty na moji svatbu, která byla vždy vzdálená jako oceán, kupovala již mnohokrát. Mohla by si s nimi otevřít módní salon.

Čelist mi spadne, když mi oznámí, že si koupila dokonce troje a já nevím, co to má znamenat?

Vezme si je snad všechny najednou na sebe nebo si je v průběhu obřadu třikrát vymění, aby je stihla vynést?

Říkám jí: "Mami, prosím ať nejsou příliš extravagantní, ať mě nezastíníš. Nevěsta má být ve svatební den nejkrásnější."

Směje se a přitom se jí dělají srdečné vrásky kolem očí.

Nemám páru jak šaty vypadají, ale doufám, že nejsou s výstřihem až k pupíku nebo neonové barvy.

Vtáhne mě na chvíli do svého snění a uvědomím si, že má plné právo si něco takového od své dcery přát.

O pár dní později se domluvím s kamarádkou Petrou a jejím manželem a odvezeme již druhou várku věcí prostorným Volkswagenem do Ráje. Poprvé vstoupí na pověstnou půdu a kochají se rybníkem. Manžel je rybář a dělá si chutě na moje kapry. Ale nene pozor, tady se chytat nebude.

Přijíždíme do areálu a já jsem opět mírně vzrušena. Od pronajímatele jsem se dozvěděla, že již od prvního prosince bydlí v apartmánu číslo dvě pan Koudelka!

"Bude doma? Potkáme se? Seznámíme se?" kladu si otázky a hlavu otáčím směrem ke vchodovým dveřím apartmánu.

Zahlédnu zaparkovaného Jeepa! Hm, vozidlo má slušné. A je doma!

Začneme vynášet kufry s věcmi, které již v pražském bytě nepotřebuji k dennímu užití a v dušičce trochu doufám, že se potkáme. Vzpomenu si na mámu a její troje šaty a pousměji se. "Že by měla správný pocit?"

Vynosíme věci do horního patra a pak uháníme do pár kilometrů vzdálené hospody na poctivě ukuchtěný guláš.

Ťukneme si na dobře odvedenou práci a míříme směr Praha. Dnes se seznámení nekoná.

Uběhnou poslední dny v kanceláři. Stihnu dokončit vše, co jsem si před svým odchodem předsevzala a pak už jen za dojemného loučení s kolegyněmi, opouštím uměleckou instituci, kterou si vybrala moje hlava, ale ne moje duše.

Sbohem pražský, lesklý živote. Živote plný kouzel nočních barů, setkávání, spěchu, stresu, strkání v hromadné dopravě, vzteků a naštvaných obličejů, které potkávám na ulici. A já jsem jedním z nich. Není to o tom, že jinde je lépe a jinde se toto neděje.

Jde o to, co chcete a co nechcete. A tak když jste městský člověk, kterého táhne večerní Praha, který potřebuje ruch nákupního centra a leták se slevami z Kauflandu vám nedá dospat do druhého dne, tak pak jste možná člověk na správném místě.

Ale já se narodila jako člověk Přírody. Jako duch stromů a rybníka. Houpu se na houpačce nad rybníkem, loupu s prababičkou uloupenou kukuřici z pole, procházím se po lesní cestě a sbírám jedovaté konvalinky.

Moje duše vzešla z přírody a do přírody se vrací. Slyší její volání a nemůže vydržet. Lesní duchové a víly jsou tu - welcome to my private paradise!

Jsem královna víl a moje pražské já zanechávám za sebou. Již toho bylo dost. Přišel čas podívat se své pravé podstatě do tváře. Odložit masky a sebeobelhávání.

Je to těžké.

Přiznat si kdo jste, co jste a co chcete. Co když se to nebude slučovat s okolím?

Co když pro druhé nebudete zajímaví, co když nebudete in, co když vás prostě společnost nepřijme?

Jsme tvorové společenští a potřebujeme přijetí a začlenění do společnosti.

A co když výše napsané je pouze již opakovaný strach a obava. Zbytečná obava.

Co když vás za branami duše, které dovolíte, aby vstoupila do vašeho života čeká ještě něco více?

Větší a mnohem lepší a hodnotnější pocity?

Co když vystoupí vaše pravé já? Budete se s ním kamarádit nebo ne?

Kdo vlastně jste?

.

.

.

Inu Vánoce jsou před námi a já jejich kouzlo nestíhám vnímat. Jedu jednu položku svého To do listu za druhou a odškrtávám. Seznam je dlouhý a já jako vždy zjišťuji, že se přesně a do puntíku nedržím svého plánu. Nelze vše zařídit tak, jak si představuji a jak jsem si předsevzala. Asi bych se musela rozčtvrtit.

Co ovšem ještě před odjezdem do Ráje stihnu, je navštívit proslulý stánek kutilů a zahrádkářů - BAUMAX!

Od dodavatelů dřeva z blízkého okolí se po telefonu dozvím, že na dodávky dřeva se čeká dva týdny až měsíc a tak mám potřebu si nakoupit alespoň několik kilogramů dřeva do začátku. Všechny splašené kontrolky ve mně hlásí, udělej vše, co můžeš a připrav se na všechno! Udělej si zásoby nebo tam umrzneš a pojdeš hlady, když nemáš řidičák a nemáš se, jak dostat na nákup do většího kilometry vzdáleného obchodu. A tak chci mít vše zařízené a zajištěné ještě předtím, než se odstěhuji.

S kamarádem vezmeme auto a vykoupím posledních sedmdesát kilo polen za nekřesťanskou cenu. Vynosí mi dřevo až do pátého patra a darem od něj dostanu sekyrku s poznámkou: "Budeš si muset koupit větší sekyru. Tuhle máš jen pro začátek, ale velká polena nerozsekne."

"Hm, díky" odpovím a nedovedu si představit, jak velkou sekyrou štípu dřevo. Je mi to tak vzdálené, jako mužům návštěva kosmetického salonu.

Zabalím, nakoupím, připravím, rozloučím a stanu se na štědrovečerní den Dcerou roku. Vše, co ode mne společnost žádá a co já požaduji sama od sebe, zvládnu.

Vánoce proběhnou, modlím se za jejich hladký a bezhádkový průběh. A pokud píšu, že modlím, tak modlím. A dokonce hlasitě. Mám z vánočních hádek takový respekt, že seberu všechnu vnitřní sebekontrolu, kterou v sobě mám a stane se ze mě pro tyto tři dny Žena zenu. Och děkuji! Řídím se doporučením a mantrou Honzy Mendela takzvanou UBM

- uvolni se - buď v klidu a měj to u prdele. A funguje to!

Toto heslo mám celé Vánoce na paměti a obracím se k němu jako ke své modle.

Vše dopadne dobře a hurá již na vysněný a zároveň obávaný den - na STĚHOVÁNÍ!

Večer před stěhováním si užívám poslední okamžiky v bytě a vedu seriózní promluvu ke kocourovi. Sděluji mu, že se budeme stěhovat a doporučuji mu, ať se na to psychicky připraví.

Nevím jestli tím vším více připravuji sebe nebo jeho, ale považuji za nutné svému parťákovi oznámit, co ho druhý den čeká. I jemu se mění život, nejen mně.

Mám obavu, jak na stěhování bude reagovat. Vím, že tyto přesuny snáší zvířátka těžce.

Vyspíme se do druhého dne a budík zvoní již o šesté hodině ranní. Nekřesťanská hodina pro prokrastinátora a flinka, ale situace velí jasně.

Nestihla jsem vše zabalit a doháním poslední zbytky ráno ještě před tím, než přijedou páni stěhováci.

V osm hodin panu Stejskalovi volám a ověřuji si, že se mnou opravdu počítají!

"Co když na naši domluvu učiněnou před měsícem zapomněl?!" zamýšlím se.

"Ano samozřejmě, počítáme s vámi. Právě vytápíme auto" sdělí mi a já se uklidním.

Jsem nervózní a dávám si předsevzetí, že nebudu dělat "vlny".

Nebudu psychovat, stresovat ani žádným jiným nervózním způsobem narušovat práci odborníků. Snažím se dát tzv. do pohody.

Příjemný a klidný hlas stěhováka Marka mě ubezpečí, že vše proběhne v klidu a bez stresu.

A tak se i stane.

Přijedou dva mladí, sympatičtí kluci. Seznámíme se, dáme cigaretu a vymyslíme bojový plán.

Usmívám se a cítím se dobře. Vše běží jako po másle! Pomáhám jim vynášet věci a oni s dobrou náladou a speciálními postroji na nošení těžkých věcí vynáší sedačku, krb a křesla do stěhovacího auta.

Je to adrenalin. A ne že ne!

V ten den jakoby to ani nebylo pět pater ke mně do bytu. Lítám jak srnka nahoru a dolů a přidávám ruku k dílu.

Byt se postupně vyprazdňuje a za necelé dvě hodiny na mě zírají holé stěny. Nemám čas přemýšlet nad tím, že za sebou zanechávám šestiletou etapu života a byt v němž jsem hodně prožila.

Poslední pohled na cihlový komín stojící ve vnitrobloku. Poslední zamávání sousedům od naproti.

"Kdopak tu asi bude bydlet? Kdo se sem nastěhuje?"

Určitě někdo, komu byt na jeho cestě dobře poslouží, stejně jako posloužil mě.

Nasoukám kočku do kočičí tašky a vezmu kocourův stěhovací kufřík. Máma se opět neudržela a v záchvatu emocí pořídila kocourovi kufřík na stěhování! Pamatujete si na dětský kufřík z dob školních let, který jsme nosili na výtvarku? Tak přesně v tomto kufříku si kocour veze svoje plyšové myši, hračky, balonek a pamlsky. Je to dojemné.

Kluci stěhováci startují velkou dodávku i s celým mým životem a s kočkou nasedáme ke kamarádovi do auta. Slíbil, že nás v klidu převeze až na místo.

Zavřu dveře, zamávám na číslo popisné devatenáct a jedeme. Nyní již definitivně, beze strachu, s respektem a adrenalinem vyrážíme vstříc novému životu. Přátelé onen okamžik je konečně tady!

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -