28 Den devátý - OTVÍRÁM DVEŘE DO RÁJE

Uháníme rychlou jízdou po dálnici do Ráje. Míjíme stromy a zasněženou krajinu. Kocour je uložený v tašce na klíně a je naprosto v klidu. Už si na přejezdy a cestování zvykl. Snažím se z něho vychovat kosmopolitní kočku.

Zpívám si a mám dobrou náladu a jsem rozrušená přiměřeně situaci. Zažívám okamžiky, kdy se ve vás děje něco podobného, jako když jdete s dětmi na Centrifugu. Úplně vás onen okamžik pohltí a semele. Vezme vám všechny myšlenky, semkne mysl do svěrací kazajky a v ten moment jste pouze přítomni.

Snažíme se dojet na místo dříve než stěhováci, kteří se jak mi předem oznámí, staví na pumpě na párek.

"Jasně" odpovím a dodám: "No stress"

Jsou to děsně pohodoví kluci a stěhování s nimi je balzám. Klídek a pohoda.

Vytočím číslo elektronického vrátného a dřevěná brána se otevře. Vždy když číslo vytáčím cítím se hrdě, jako kdybych areál sama postavila. Přijíždíme k chatě a kola zaparkují ve sněhu. Běžím k rybníku jako malé dítě a ukazuji kamarádovi Petrovi, jak nádherné to tu je.

"To je hustý viď?" dotazuji se kladné reakce.

"Hm" odpoví suše a dodá : "Nebude ti tu zima? Koukám, že ta tvoje chajda není příliš zateplená. A taky tu budeš mít v létě komáry."

Sakra do háje s komáry, to se přece nějak vyřeší.

Za pár minut volá stěhovák Marek, že stojí s dodávkou před vraty. Jejich párek na pumpě byl rychlejší, než jsem čekala. Vytáčím opět číslo, otvírám vrata a z dálky na ně mávám a naviguji je k chatě. Vystoupí z auta a obdivují okolí.

"To je hustý!" vypadne z toho mladšího.

Nevím, jak se jmenuje, ale určitě je to dobrák od kosti. Život mu vepsal jeho činy do vlídného obličeje. A co si budeme povídat, pěkného obličeje.

Prochází okolí a zanechávají na terase stopy ve sněhu.

"Je to tu super. Už vám rozumím" dodá ten mladší. "Ale v létě tu budete mít komáry"

Chata stojí přímo na vodě. Od vody ji dělí pouze terasa, která je z pravé i levé strany lemovaná vrbami. Na terase stojí dřevěný bar, který je vybavený velkým krbem, televizí a masivními barovými stoličkami na pořádnou party. Na české poměry jiná architektura. Areál vystavěl kdysi dávno jeden Španěl a moje obydlí má špetku španělského flairu.

"Dáme se do toho" zahlásí a v klidu s cigárkem v puse začnou vynášet věci.

Odmetám sníh ze schodů vedoucích k chatě a organizuji, kam která věc patří. Všechen nábytek a krabice se mi do chaty nevejdou. Pro tyto účely je tu chytře zřízena speciální hala a každý z nájemníků má svých dvacet metrů čtverečních, které fungují jako odkladiště nepotřebných věcí. Skončí tam i obrovské zrcadlo se zlatým rámem, které v chatě nemám kam dát a které tvořilo dominantu mého pražského bytu a před kterým jsem se nakrucovala, tancovala nebo cvičila. Teď mě čekají jiné zážitky.

Lítám po terase s úsměvem jako z pohádky a s motýly v hrudi, jako když se zamilujete.

A já se právě zamilovala do svého nového života.

Během necelé hodiny stihneme vše vynosit do chaty a kocour se krčí nahoře v patře a sleduje, co se kolem něj děje.

Rozloučím se se sympaťáky a s Petrem si jedeme uklidnit žaludek do nedaleké restaurace. Ve vesnici žádná hospoda není a jsem zvědavá, jak se s tímto faktem popasuji v každodenní realitě.

Nezdržíme se dlouho. Ve čtyři hodiny mám schůzku s pronajímatelem na oficiální předání chaty a podepsání předávacího protokolu.

Sto padesát metrů od chaty stojí velká hala, kde se v mezičase vybudovaly kanceláře a výrobní prostory pro automobilový start up.

Trochu se upravím a zaklepu na dveře kanceláře.

Ozve se: "Dobrý den Izabelo, pojďte dál. Dáte si s námi kávu?" nabídne mi přátelsky.

"Děkuji, dám si ráda."

Usedám na koženou sedačku a vyřídíme s manželkou nutnou administrativu.

"Jak vám jdou jízdy? Už máte řidičák?"

Moje oblíbená věta týkající se řidičáku padla i z úst pronajímatele.

Začnu se smát a odpovídám, že je to pro mě španělská vesnice, ale naštěstí můj maďarský instruktor má nervy z olova.

"Naposledy jsem málem vjela do protisměru" líčím své řidičské schopnosti.

Směje se on i jeho manželka Karolína. Sympatická a příjemná blondýnka, lehce přes čtyřicet s drobnou jizvičkou nad rtem, která jí sluší. "Od čeho ji asi má?" napadne mě.

"Jak se těšíte na nový život?" zeptá se pronajímatel.

"Těším, ale zároveň bojím" odpovím.

"Nebojte, tady vám bude dobře."

Přes tvrdou slupku automobilového závodníka se přežene mírný úsměv.

"Už jste se potkala s panem Koudelkou?" zeptá se a za otázkou tuším lišácký úmysl.

"Nene" a snad na mě není poznat, že jsem na něj zvědavá jak kočka. Nasazuji nicneříkající poker face.

"Pan Koudelka již o vás ví a moc se na vás těší" dodá.

No páni! říkám si v duchu. Tak on se na mě dokonce těší!

Opět se snažím držet svoje emoce na uzdě a nedat na sobě znát, že se na něj také těším.

Netěším se pouze já, ale i moje maminka se třemi nakoupenými šaty na svatbu a kamarádka Sofie, která o všem ví.

Již se neudržím, situace mojí otázce nahrává a zeptám se: "A kolik je mu vlastně let?"

"Nevím, je to starší chlap. Byl skoro čtyřicet let v Americe. A je rozvedený"

"Aha" odfrknu si a zatvářím se s nezájmem.

Všimne si mého výrazu a doplní: "U chlapů věk nehraje roli. A on je super, uvidíte sama. Nechte se překvapit"

"A nemá psa?" zeptám se.

Zahlédla jsem zvířecí stopy ve sněhu a bojím se, jaké to bude plemeno a hned myslím na svého kocoura.

"Ano" potvrdí: "Možná jste si toho ve sněhu všimla. Pes má pouze tři nohy. Ale je neskutečně aktivní!"

"Zajímavé" podotknu a přitom se směji.

Ani vyšší věk souseda mě neodradil v mém těšení se na něj.

Na věku až tak nezáleží, ale na charismatu. A ten klidně může mít. Ale to teď nevím.

Podepíšu předávací protokol, kde je vyčíslená každá jedna sklenička a příbor a odeberu se za tmy ke svému novému obydlí.

Tak jsem tady. Zvládla jsem to!

V chatě je velká zima a začnu rozdělávat oheň. Petr mi před svým odjezdem do Prahy udělal rychlé školení, jak naštípat tenké třísky na podpal a jak oheň úspěšně rozdělat. Párkrát jsem na své zahradě rozdělala oheň na gril, ale nikdy jsem v kamnech netopila a je to pro mě záhada a dobrodružství.

Pronajímatel byl tak hodný, že mi do začátku nechal slušnou várku polen ve venkovním krbu jako překvapení. Budou se hodit. Mám svých sedmdesát kilo dřeva, co si vezu z Baumaxu, ale ty na dlouho nevystačí. Oheň úspěšně rozdělám a jsem opět malý krůček k větší samostatnosti. Královna trampu, která nikdy nespala pod širákem. Ale co není, může být.

Emoce vystřelují jako novoroční ohňostroj a já jsem natěšená a vzrušená z toho, že jsem konečně po týdnech příprav, domněnek a snění zde! Akutně se potřebuji s někým o svou radost podělit!

Mám číslo na sousedku, která má okna naproti chatě a napíšu jí, zdali se můžu na chvíli zastavit na kus řeči.

Jsem konečně tady a mám potřebu to všem oznámit! Všem v překladu znamená sousedce a sousedovi. Ale i to stačí ke štěstí.

"Jasněěě, stav se" odepíše.

Beru bundu a klepu na šedivé masivní dveře, na kterých visí vkusný vánoční věnec.

"Ahooj" přivítá mě radostně a v závěsu za ní ze dveří vyjde i její přítel.

"Dnes jsem se nastěhovala!" oznamuji s hrdostí.

"Tak vítej a ať se ti tu líbí!" přivítají mě oba se sousedskou přátelskostí. Sousedka má na sobě župan a přešlapuje z jedné nohy na druhou. Je tu velká zima.

"Už jsi se viděla se sousedem?"

Proč se všechno točí kolem souseda? Proč to každého tak zajímá, vrtá mi v hlavě?

"Ne" odpovím a opět se snažím tvářit neutrálně.

"On je děsně super"

Neudržím se a řeknu: "Já už ho konečně také chci poznat, když o něm všichni mluvíte!"

A lišácky se nakláním k sousedce.

Tajně doufám, že pan neznámý zaslechne hlasy z venku a přijde mě přivítat.

Myslím si, že všichni musí být z mého nastěhování nadšeni stejně jako já.

Nevědí, co se ve mně odehrává a že právě prožívám jedno ze svých velkých životních dobrodružství!

"Neboj, určitě se potkáte" řekne sousedka a ťukneme si.

Je zima a já se pomalu odeberu zpět do rozsvícené chaty a jdu se oddávat myšlenkám na nová setkání, nová dobrodružství a nový život.

Je to prostě hukot!

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -