29 Den desátý - A TAK JSEM HO KONEČNĚ POTKALA

Ráno se probudím do šílené zimy. 

Je před Silvestrem a nikam nemusím. Je to paráda, která se nezapomíná. Mám na sobě lehkou košilku na spaní. Nezkušená žena, která neví, že na chatě tohoto typu je nutné vzít si flanelové pyžamo. Ale to nemám!

Sejdu po schodech dolů a pozdravím se s kocourem. Vztyčený ocas pohybující se ze strany na stranu značí také kocourovu dobrou náladu. Ještě mu ji vylepším a nandám mu na talířek ranní příděl jídla.

"Aaaachhhh"

Protáhnu se a zadívám se do kulatého dřevěného zrcadla, které visí v obýváku. Bosa přešlapuji po koberci a předu si jako kočka. Moje první noc je za mnou.

Musím něco udělat se šílenou zimou v chatě. Ať chci nebo ne, musím vylézt ven do kruté zimy a jít si naštípat třísky na podpal. Pro příště budu vědět, že si mám třísky naštípat dopředu a připravit do zásoby vedle kamen. Mám i elektrické topení, ale nechci ho příliš používat. Navíc topení v kamnech je tak romantické! A v tom mi dá za pravdu i ten největší tvrďas a necita. Pohled do ohně rozehřeje i vás. A to se to pak relaxuje!

Nasoukám se do bundy a tepláků a venku vydechuju z pusy zimu. Ale ani to nezkalí úsměv na tváři, který se teď děje nějak přirozeně. Ne nejsem blázen, který se sám od sebe směje.

Ale určitě znáte okamžiky, které vás vnitřně hřejí tak moc, že vám samovolně vykouzlí úsměv na tváři. 

A toto je jeden z nich! Moje první noc na chatě! Takže i kdyby se mi teď na hlavu vysral holub, budu mít dobrou náladu.

Je pro mě dobrodružství štípat třísky na oheň. Je pro mě dobrodružství zdvihat sekyru a snažit se rozštípnout velké poleno. Je pro mě dobrodružství dobrých patnáct minut zkoušet zapálit papír s modelkou vytržený z Harpers Bazaaru, který ovšem nechce hořet. Moje doporučení - nerozdělávejte oheň s žádným z těchto časopisů. Zato papíry z bloku Papelote hoří dobře.

Konečně se zadaří a malá hromádka třísek postavených do tvaru týpí se rozhoří.

Hoří oheň a spolu s ním já a moje nadšení.

Cítím se hodně drsně a nemusím mít na to ani piercing v nose, který jsem si kdysi přála.

Pro tento den jsem ve svých očích zkrátka drsná holka.

V průběhu celého dne se snažím vychytávat, jak oheň udržet a pořádně rozhořet a chatu odshora až dolů kvalitně vytopit. Možná se to zdá být banální, ale chce to určitý cit. A já jako zrozenec ohnivého znamení mám k ohni a svíčkám blízko. Ach to pálí, pálí a pálí!

Chodím střídavě ven do zimy a dovnitř. Šťípu, ujišťuji se o své samostatné stránce, kterou ze sebe hodlám na tomhle "konci světa" vyštípat a takzvaně heizuju.

"Izabelo musíte chatu pořádně vyfajrovat prostě to pořádně vyhajcovat, rozumíte? Aby se oheň pořádně rozhořel a neskomíral. Pak už jen přikládáte velká polena. Ty vám budou hořet dlouho" poradí mi jeden ochotný zaměstnanec z areálu.

Tak dobře tedy "vyhajcovat" říkáš. Dáme se do toho.

Po celém dni štípání dřeva, zatápění a udržování velkého ohně získám dá se říct určitou "skill".

Nemám čas myslet na to, že jsem na chatě sama, protože jsem stržena novými zážitky.

Podněty jsou natolik silné, že nezbyde prostor se zaobírat žádnými hlubokými tématy nebo splíny.

Večer volám přes Whatsapp mámě a vzrušeně si povídáme.

Po dlouhé době se spolu opět smějeme.

Jako kdyby moje odstěhování mezi nás vrazilo přátelský klín.

V dostatečné vzdálenosti od sebe náš vztah funguje lépe.

Je vám to povědomé? ¨

"Izo, co jsi dělala celý den? Už jsi vybalila nějaké věci?" zeptá se máma.

"Ne!" vykřiknu jako splašená koza.

"Celý den jsem zatápěla v kamnech a sledovala, jak polena hoří a přikládala, aby mi oheň nevyhasnul! Není sranda vytopit celou chatu. A ráno jsem se probudila do děsné zimy! Brrrrr" oznamuji jí.

"Chichichichichichi" směje se mým novým zážitkům.

Bavíme se dál, spíše mluvím já než ona. Potřebuji ze sebe všechno vysypat.

Zároveň mi na Whatsappu chodí zprávy od přátel, jak je na chatě, jak to zvládám a zdali něco nepotřebuji. Někteří z nich si myslí, že jsem se místo do jedné obyčejné chaty přestěhovala na Mars a mají tendenci mě přijet zachránit.

Don't worry guys, dám vědět až půjde skutečně do tuhého. Zatím je všechno v pohodě a v cajku.

Tohle nastavení mysli mi bohužel dlouho nevydrží.

Najednou z ničeho nic zhasnou světla a vypadne elektřina.

"A do prdele!"

Jinak se to nazvat nedá.

Mám mámu na drátě a oznamuji, že vypadla elektřina. Zatím nepanikařím.

Rozsvítím svítilnu na mobilu a jdu se podívat na pojistky.

Jak nahodit pojistky jsem se za svoji kariéru single života již naučila.

Jednoduše spadlou pojistku nahodíte zpět nahoru. Nic těžkého.

Vypnu hovor a jdu se soustředit na tento úkon, který je sice jednoduchý, ale i tak z něj mám respekt. Co když to nebude fungovat? Co potom?! Budu tu ve tmě?

Pojistky nahodím a rozsvítí se. No paráda, ženská nejsi marná!

Uběhnou tři vteřiny a elektřina opět vypadne.

Nahodím znovu, rozsvítí se na pár sekund a pojistky opět spadnou. Nahodím do třetice, rozsvítí se a je tu opět boží tma.

Romantika hodná chaty a mých dlouholetých přání je tedy tu. Ale ve skutečnosti mi to tak romantické  nepřijde.

Je zapotřebí rychle konat!

V tu chvíli mě napadne, že toto je ideální okamžik na to seznámit se, se sousedem, ale rychle tuto myšlenku zapudím.

Vezmu si na sebe bundu, namaluji pusu a jdu zaklepat na mladý pár. Již se trochu známe a pokládám to v oné chvíli za nejlepší řešení.

Když se vám totiž nepodaří nahodit pojistky, druhým krokem je volat o pomoc.

Jednoduché. Ještě, že je tu na koho volat. Mohlo by to být i horší.

I tak cítím mírné vzrušení. Mám pocit, jako kdyby moje touha seznámit se s panem Projektantem byla tak silná až vyhodila pojistky. No ano, to moje touha vyhodila pojistky!

Vysnila jsem si to? Vyslala jsem silné přání a nyní se spojily všechny vesmírné síly, aby se tak stalo? Co myslíte?

Odolám pokušení a zaklepu na sousedčiny dveře. Jednou, dvakrát, třikrát. Silně a silněji, ale stále nic.

Nejsou doma!

Situace je neodvratná a musí dojít na to, na co má dojít. Žena v nesnázích klepající na dveře single souseda.

Ve sklech oken se upravím, rozpustím si vlasy a trochu načechrám. Dámy a pánové jde se na to.

Soused svítí, měl by být doma!

"Buch buch buch!"

Nic.

"Buch buch buch!'"

Otevřou se dveře.

"Dobrýýý den, to jsem já, vaše nová sousedka!" křením se až přespříliš a zaujímám podivně zkroucenou polohu těla. Je to celé trochu nepřirozené. Mám radost, že ho vidím, protože se konečně splnilo to, na co jsem čekala, ale on cítí zřejmě něco jiného.

"Dobrý den" ozve se trochu protivně a ne příliš přátelsky.

V tom krátkém okamžiku ještě než pozdraví, ho stihnu sjet od hlavy až k patě a můj hodnotitel v hlavě zahlásí "Nevypadá špatně"

Jo tak takhle ten ptáček vypadá!

Zdá se, že ho otravuji a nepřišla jsem vhod.

"Co se děje?" zeptá se.

"Promiňte, že vás ruším. Vypadla mi elektřina. Klepala jsem na sousedy, ale nejsou doma."

"Ehm" procedí mezi zuby.

"Nemohl byste se mi na to kouknout?"

"Ano, jen se obléknu. Vydržte."

Nějak podprahově cítím, že jsem ho při něčem vyrušila a dodám: "Tedy pokud máte čas. Nechci vás obtěžovat. Omlouvám se."

A v tu chvíli jakoby se v něm něco přepnulo a stane se z něj jiný člověk a řekne již přátelsky a milejším tónem: "Ne vůbec nerušíte. Od čeho jsou přece sousedi. Sousedi by si měli pomáhat."

První dojem z pana Projektanta není nejlepší, ale ani nejhorší.

Je to takový sympaťák na druhý dojem.

Roztaje, až když ho pošimráte po vousech.

Má na sobě černou pěknou bundu a v ruce profesionálně vypadající baterku.

Vypadá trochu jako zálesák. Má šedivé vousy i vlasy. Čím déle s ním mluvím,  tím mám z něho lepší pocit.

Není to hitparáda nadšených pocitů, ale na to se tu přece nehraje.

Mám ho v chatě a baterkou svítí na pojistky.

Mluví a komentuje situaci a působí, že ví, co dělá.

Je menšího vzrůstu, ale silný duchem, zdá se mi.

Nedá se to samozřejmě poznat na první pohled, ale má jistou auru, která z něho vyzařuje a něco o něm vypovídá.

Působí na mě tak, že si z něho neradno dělat šoufky.

Komentuje dál, co dělá a já vůbec nevím, co to znamená, ale to nevadí.

Modlím se, aby se mu podařilo světlo nahodit.

Komunikujeme spolu obstojně a napětí mezi námi trochu povolilo.

Milý pan Projektant bádá usilovně, až vybádá, že malá lampička nahoře v ložnici svítí. Jdeme společně po schodech nahoru a kocour couvá do ústraní. Bojí se jeho velkých bot a dusajících podrážek. Projektant v něm budí respekt.

Zjistíme, že malé lampičky fungují a nefunguje pouze ústřední světlo v obýváku. Je to asi jiný elektrický obvod nebo co to říká.

"Asi vám více nepomohu. Bude to chtít odborníka. V elektřině se tolik nevyznám" přizná mi. 

Ale určitě se v ní vyzná více než já.

Nevadí, i tak mám z toho upřímnou radost a cítím se zachráněna. Usměju se na něj.

"No skvělé! Jste šikovný!" pochválím ho.

"Uvidíme. Nechvalme den před večerem" doplní moudrou větu a dodá s trochu americkým přízvukem, který mu zůstal: "Tak nějak se to tady v Čechách říká že ano?"

"Co?"

"No když chcete říct, neraduj se předčasně"

"Ano, ano, řekl jste to správně" odkývám mu.

Mám velkou radost a nesměle mu nabízím skleničku vína: "Připijete si se mnou na světlo?"

"Ano, rád."

Nečekala jsem kladnou odpověď. Myslela jsem si, že odmítne.

Natáhne směrem ke mně ruku a řekne : "Já jsem Hynek. Můžeme si tykat? Všichni si tu tykáme."

"Těší mě, já jsem Izabela" a pevně mu stisknu ruku.

"Máte netradiční jméno" řeknu. "Teda máš" opravím se a uvědomím si, že si vlastně tykáme.

"No ty taky" a zasměje se. Konečně z tvrďáka vypadne špetka přívětivosti.

Sedne si na červený kožený taburet a já na židli ke stolu. Sedíme od sebe v důstojné vzdálenosti, jak se na neznámé sousedy patří.

Klábosíme a rozhovor plyne hladce. Žádné trapné momenty, kdy přemýšlíte nad tím, co se druhého zeptat.

"Jsem slyšela, že jsi žil v Americe"

"Ano, žil. Třicet sedm let v Texasu" odpoví a už mu chybí jen vytáhnout kolt.

V mých očích je to drsňák! Ale to on netuší.

Z vína ubývá pomalu, ale jistě. Naštěstí mám zásoby, které si na tomto místě musíte udělat. Jinak skončíte u Suchánků. Sámoška zavírá ve čtyři a v sobotu je otevřeno pouze do jedenácti hodin.

"Pojď představím tě Annie" a myslí tím svého třínohého psa.

Jsem zvědavá a uvolněně souhlasím. Přesouváme se zpět k němu do apartmánu.

Pes kolem mě skáče a je děsně vyjevený. Má v sobě energii, jako kdyby si vzal Speed. Na to, že má tři nohy jí to skáče dobře a také je hodně přátelská.

Rasou je podobný Staffordovi a zamiluju si ji od první chvíle a vypadá to, že ona mě také.

Mazlíme se a blbneme spolu před dveřmi apartmánu.

Tak seznámení se sousedem i se psem proběhlo.

Je mezi námi něco důvěrného a tak samozřejmého, že mu nabídnu, jestli se mnou chce vyvenčit kocoura.

Netváří se příliš nadšeně, ale přikývne, že ano.

Nechá Annie doma a vrátíme se k mé chatě.

Nasoukám kocoura do kšírů a vodítka a vyjdeme společně do zimy.

Kocour se ho trochu bojí a couvá před ním.

Klábosíme venku a bavíme se o tom, jak oba milujeme zvířata.

"Líbí se mi, že jsi taky trochu prdlá na zvířata, jako já."

"Proč myslíš?"¨

"To poznám" řekne a usměje se.

Je to perfektní večer.

Konečně došlo na to, na co jsem dlouho čekala.

Domněnky přestaly být domněnkami a nabyly své pravé podoby a já už vím, jak pan Projektant vypadá a jaký zhruba je.

Dokonce jsem měla čest seznámit se s jeho Annie!

Kecáme ten večer ještě hodně dlouho a vypijeme další flašku. Na dva lidi to není příliš.

Dokonce si na terase zapálíme cigaretu, i když tvrdí, že nekouří, ale pro jednou si se mnou dá.

Zima nám zalézá za bundy a já zívám.

Je čas spát.

Rozloučíme se a já zatáhnu závěs a sednu si na sedačku.

Ještě v posteli napíšu kamarádce Sofii sms zprávu: "Konečně jsem se seznámila s projektantem. Jmenuje se Hynek!"

Sofie už spí a já brzy usnu také.

Nakonec vše zlé bylo pro něco dobré.

Vypadlá elektřina mi splnila něco, na co jsem dlouho čekala.

A teď uvidíme, jak se příběh bude odvíjet dále.

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -