30 Den jedenáctý - KOUPU SE V POZORNOSTI A CÍTÍM SE JAKO KRÁLOVNA

IRáno se probudím do vychladlé chaty. Prozatím se bojím mít v noci zapnutá kamna a nezbývá mi nic jiného, než si jít šupky dupky naštípat třísky na podpal. Ranní čtvrt až půl hodinka věnovaná rozdělávání ohně.

Já mám ovšem energie na rozdávání! Jsem elektrárna, která sálá do okolí pozitivní energii.

Zkrátka dobrou náladou se dnes nešetří. Raz dva tři a ani se nenaději a za prosklenými dveřmi na mě koukají nohy ve vysokých gumácích a třínohá Annie. Pan Projektant klepe na dveře. V pyžamu a neupravená jdu s úsměvem otevřít.

Kdopak nám to stojí za dveřmi? Ano je to tak, stojí tam Hynek a v rukou něco drží.

Jsem nabitá emocemi a potěšena pozorností, které se mi v posledních dnech od okolí dostává.

Jsem zkrátka nové zboží na krámě, který byl dosud pustý.

Jsem závan čerstvého tvarohu k nakousnutí. Mňam, stačí jen ochutnat a zapříst hovor.

A to se přesně děje! Přede se tu přede a přede se mocně.

Nestačím se vzpamatovat z večera a Hynek mi nese obrovskou papírovou tašku plnou vlašských ořechů.

Cítím se obdarována. Je to tak milé, že bych mu nejradši samou radostí vlepila pusu na tvář. Ale nehodí se to, neznáme se. A tak mu věnuji tisícivoltový úsměv a uctivě poděkuji.

"Děkuji, to je milé. Nebudou ti chybět?"

"Mám jich hodně, dostal jsem je od bývalého tchána."

Hynek se mi v krátkosti svěřil, že je dvaadvacet let rozvedený a zdá se, že je mu v samotářském životě dobře.

S bývalým tchánem udržuje dobré vztahy, dokonce i s exmanželkou, o které mi prozradí, že je CEO v jedné světové firmě.

Hm, konkurence v podobě minulosti je veliká, ale já jsem zase téměř jediná single ženská v tomto lidmi zapomenutém kraji.

Mnu si ruce nadějí a nečekanými a zároveň očekávanými zítřky.

Vedu si v hlavě klasický ženský monolog:

"Co to asi znamená, že mi přinesl ořechy?

No určitě to něco znamená. Musí to něco znamenat! Asi se mu líbím - ano tak to určitě je!"

Vrátila jsem se do třetí třídy na základce a jelikož tu není nikdo s kým bych svoje myšlenky mohla sdílet, vedu si monolog uvnitř vlastní hlavy.

Samozřejmě se na mém filmovém pásu odvíjí myšlenky, které podporují milostný příběh a zápletku.

Nadšeně volám mámě a sděluji, že jsem od Hynka dostala velkou spoustu ořechů.

Smějeme se a bádáme společně, co je za tím ukryto.

Tento den ovšem nezůstane pouze u jedné návštěvy.

Moje nová přítomnost nahrává obyvatelům areálu do krámu a jsou zvědaví, kdože to bydlí v dřevěné chatě u rybníka. Honem honem, pojďme se podívat!

Hned ráno zatepla píšu Pronajímateli zprávu, že nefunguje elektřina a pořizuji fotografii i video roury u kamen, ze které kape černá smradlavá kapalina. Ze začátku jsem tomu nepřikládala takový význam a nepanikařila jsem, ale po celém dni stráveném v zápachu se cítím omámená a začínám být nervózní.

V sámošce jsem získala kontakt na místního hajného pana Jeletku, protože v sámošce se odehrává veškerý sociální život u nás na vesnici a o všem a o každém se všechno ví.  

Pan Jeletka se mi pokouší sehnat na moji žádost dřevo, i když mi v prvním okamžiku sdělí, že bohužel volám s křížkem po funuse.

"No to voláte pozdě milá paní, já zrovna dnes všechno rozvezl" poví mi do telefonu.

"No, to je škoda. Já jsem se před pár dny přistěhovala a jsem tu nová" řeknu.

"No tak to s vámi musíme něco udělat milá zlatá, když jste naše nová sousedka. Dejte mi čas a já zkusím něco vymyslet."

Těším se z ochoty místních a z milého přivítání.

Do hodiny mi volá, že sehnal člověka, který mi zajde do lesa pro dřevo a za poplatek ho dokonce i naštípe. Pan Jeletka mi ho prodá za dobrý peníz.

Je to sakra dobrý peníz, když to porovnám s cenou, kterou jsem si našla na internetových stránkách jednoho dřevařství vzdáleného několik kilometrů od Ráje. Pan Hajný se stará o Coloredo-Mandsfeldské lesy a budu topit knížeckým dřevem. No skvělé!

Smráká se a já se začínám v chatě trochu dusit. Mám strach o kocoura.

Větrám jako blázen a vytáčím číslo pana Jeletky.

"Pane Jeletka dobrý den, to jsem opět já, ta nová sousedka."

"Ano, vše jsem zařídil a dříví vám Pepa přiveze po Novém roce."

"Mně to tu celé nějak divně smrdí a z trubky kape černá kapalina. A ta příšerně smrdí" sděluji horečnatě.

Musela jsem pod trubku položit obrovský kastrol, který zachytává kapky. Stěna z palubek je celá černě  ostříkaná. Fotografii s videem posílám pronajímateli s prosbou o pomoc. Situace je neúnosná.

"Aby to nebyl oxid uhelnatý!" řekne Jeletka.

"Ježiši!" zhrozím se.

"Víte co mladá paní, já sednu do auta a přijedu se na to raději podívat."

"Děkuji vám!"

Pan Jeletka přijede a seznámíme se.

Moje představy o panu Hajném z chaty jsou opět dalece vzdálené skutečnosti.

Přijede pán ve slušně vypadajícím Jeepu a je to starý děda. Do bodu starého dědy jsme skutečnost a moje představa za jedno.

Starý děda vypadá jako pan Werich a má pevný stisk ruky. Zdá se, že je to starý dobrák, prostě dědeček z hájovny v nedalekém lese.

Když se ale kolem něj proženu v upnutých legínách nezapomene se mi podívat na zadek a podivně se usmát.

To bych od takového starouše nečekala. Ale moc mladých žen zřejmě nepotkává. Je zvyklý na srny a divočáky.

Zkontroluje kamna a prohlásí: "Oxid uhelnatý neuniká, budete si muset na ten smrad zvyknout."

"Aha"

"Asi jsem vás moc nepotěšil."

"Rozbolela mě z toho hlava."

"Nevypadáte moc dobře, jen co je pravda. Jste nějaká bledá. Jednou za rok se stane, že se někdo otráví kvůli špatným kamnům."

Vytřeštím oči a udělá se mi ještě více mdlo.

"Tady jsem vám přinesl pár polínek na zkoušku. Je to smrk, měl by dobře hořet."

Poděkuji a pevným stiskem se rozloučíme.

Vypadá to, že je údajně vše v pořádku a tak si jdu na smrad zvykat, když už mi nic jiného nezbývá.

Ovšem černá kapalina se mi vůbec nelíbí.

Večer mi pan Jeletka přes Whatsapp pošle fotografii kapličky, kde prý při vánočním koncertu nasává duchovno.

U tohoto člověka bych si nemyslela, že bude mít Whatsapp.

Jak sám o sobě prohlásil: "Jsem přírodní člověk a vstávám s kuropěním. Stoupnu si ráno na trávu, tak jak mě Bůh stvořil a dívám se do lesa."

Představa nahatého Jeletky, jak se vystavuje někde uprostřed lesů mi přijde komická.

Představy a domněnky jsou zrádné mrchy!

Znám je dobře a i když mi dají znovu na frak, tak se na ně nezlobím. Každý máme svůj úhel pohledu, kterým se koukáme na svět, ovlivněný zkušenostmi, které jsme nasbírali nebo zkrátka jen tím z čeho jsme složeni a jací jsme.

A inu já bytost z pohádky, jsem si představila kouzelného pana Hajného, který zřejmě přijede na koni, nebude mít mobil a už vůbec se mi nebude koukat na zadek. Ale slovy pana Wericha : "Všechno je jinak."

Předsudky a hodnocení. Nejlépe je zabalit a vyhodit navždy z okna ven.

Večer svítím pouze malými lampičkami. Je den před Silvestrem a žádného elektrikáře v těchto dnech Pronajímatel nesežene.

Probudím se ve tři v noci za příšerného smradu a nemohu pořádně dýchat. Otevřu okna a začnu větrat. Do kamen jsem před spaním vhodila noční briketu a doufala, že mi uchová v chatě určitou teplotu, abych ráno nevstávala do zimy.

Příšerný smrad mě vyžene z postele a musím kamna vypnout.

Černá kapalina je totiž dehet, jak se později dozvím. Lopatkou vyndám briketu ven a za hluboké tmy ji na verandě hodím do kýble s vodou, aby se uhasila. Fouká vítr, je krutá zima a já ve tmě naslouchám nočním zvukům. Přemýšlím, zdali jsem vše udělala správně a podivuji se nad svými novými zážitky. Opět se cítím neohroženě! Je to jen pár dní, co jsem opustila svůj pražský život a už zažívám takové tóčo! Kavárny mi zatím opravdu nechybí!

Chvíli sleduji kapající tekutinu z roury a krmím svoji nervozitu.

Udusit bychom se neměli a tak jdu spát.

O silvestrovském ránu posílám s velkou naléhavostí pronajímateli zprávu o situaci v chatě.

V takových podmínkách tu přece nemohu fungovat!

Nerada ruším na Silvestra. Ctím čas s rodinou i svátky, ale co když nám jde o život?!

Nedomáhám se řešení ještě téhož dne, je mi jasné, že na Silvestra žádné kominíky ani kamnaře nesežene, ale pronajímatel opět ukáže, že je chlap a vytasí se s promptním řešením! Toto jsem nečekala!

Pošle mi na Silvestra jednoho z chlapů z areálu, ať se na komín podívá a alespoň ho vyčistí.

Běžím přichystat chlebíčky pro neočekávanou návštěvu.

Mezitím mi soused se sousedkou oznamují, že se mám večer zastavit na silvestrovskou party, kterou pořádají v areálu pod zastřešenou pergolou.

Necítím se zde vůbec sama ba právě naopak. Všichni se o mě tak krásně starají!

Cítím se jako princezna z pohádky.

Užívám si mužské galantnosti, kterou ze sebe tito místní muži vydávají. Nevím, jestli dlouho neviděli ženu, ale já zase dlouho nezažila muže, kteří jsou tak ochotní a stačí se na ně pouze usmát a oni dokážou divy.

Jsou vděčni za úsměv! Úsměvem se zde platí za laskavost. No řekněte, není to pohádka?

Když jim navíc naservírujete kávu a chlebíčky, jsou v sedmém nebi! A jsou to i oni, kteří si užívají ženských darů a pohostinnosti.

Achichjeééééj, kampak jsem se to dostala! Usmívám se pod vousy. To je báječné!

Přijede Milan, který dělá ostatním chlapům v areálu mistra. Když jsem byla na pohovoru u pronajímatele a jeho společníka, tak jsem měla možnost se s Milanem seznámit.

Vysoký, udělaný chlap a prý se těšil na to, že budeme spolu pracovat. A teď je smutný z toho, že to neklaplo. Ale copak já za to mohu?!

Milan zaklepe na dveře a já již upravená a nalíčená, v legínách a vysokých ponožkách otvírám s děkovným úsměvem.

Do ruky mi strčí kus masa zabaleného v igelitu. Je to jelínek Sika, kterého vlastnoručně ulovil a přinesl na ochutnání. Jedno z Milanových hobby je chodit na lov. Vysedává na posedu a číhá na zvěř.

Páni tomu se říká pohostinnost a přivítání jaksepatří!

No dámy a pánové, mohla bych se snad cítit lépe? Jako žena, která se na pódiu pohodlně usazená v Martini skleničce točí jako Burleska a slastně přehazuje nohama?

Co tím vším chci říct je to, že se cítím o - p - e - č - o - v - á - v - a - n - á  a hýčkaná.

Je to báječný pocit a já doufám, že ho znáte. Jsou to jen záblesky, krátké momenty v životě, které se dějí, ale jednou možná bude z okamžiku už napořád, kdo ví.

Milan něco schovává za zády.

Z druhé ruky, jako kouzelník vytáhne masivní sekyru na velká polena. "Jak sakra ví, že ji potřebuji?"

Je to speciální sekyra značky FISKARS a vypadá draze.

"A tady jsem vám ještě koupil čelovku" vytahuje z kapsy malý sáček a v něm baterku.

Nezmohu se na slovo.

"Jsem si tak říkal, že by se vám mohla hodit."

"Jak sakra ví, že nemám ani baterku?" Zatím jsem vždy použila svítilnu na mobilu, když to bylo nutné.

"Tu sekyru s baterkou vám zaplatím" řeknu.

"Ne, v žádném případě. Nechal vám ji tu Ježíšek" usmívá se.

Přinesu talíř s chlebíčky: "Berte si, to jsem udělala pro vás."

Milan řekne zdráhavě: "Víte, vy na mě působíte jako malé štěňátko, které musím chránit."

Něco ve mně se vzbouří a ježí se mi chlupy. Cože já a malé štěnátko?!!

Vím, že to myslí dobře a já se nezlobím, ale jsou to pocity, ve kterých se v té chvíli neumím vyznat.

Je tu muž, ve kterém jsem zřejmě vzbudila ochranitelskou potřebu.

Chacha! Je to roztomilé.

"Je to úplný zázrak, že jste se sem přistěhovala" dodá.

"Nerozumím, kde se tady vzala taková žena jako jste vy."

"Byl to můj dlouholetý sen žít na chatě" prozradím mu.

"Nejste jako ty dnešní fifleny. Líbí se mi, jaký máte k věcem přístup. Obdivuji vás."

Cítím se polichocena a jeho slova mi udělala dobře. Těším se z nich. A proč bych se netěšila! Člověk si má vážit poklon a pěkně poděkovat. A tak mu děkuji.

Při tom všem se díváme na černou kapalinu, která nelítostně kape do přistaveného kastrolu.

Dochází ke kondenzaci a tvoří se dehet.

"Vyčistím komín a uvidíme, zdali to pomůže."

"Je mi líto, že máte díky mně zkaženého Silvestra" řeknu mu.

Milan mi sdělí, že ho o to jeho švagr, vlastně Pronajímatel požádal a že stejně neměl nic na práci a že mu to nevadí.

Je Silvestr a já začínám připravovat chlebíčky a jednohubky na večerní oslavu.

Projektant mi sdělil, že se na oslavě zastaví až kolem dvaadvacáté hodiny.

Máme stejné plány. Silvestr nepotřebuji příliš slavit a nevydržím sedět několik hodin na jednom místě a tak mám v plánu se na bujarou oslavu přidat později.

Přijde osobně pozvat mě a kocoura k sobě na návštěvu. Prý ať se stavíme ještě před tím u něj doma a můžeme Annie s kocourem seznámit. Prý ví, jak se to dělá. Annie zavře do přepravky a dá kocourovi prostor ať si ji očuchá. Hynek prý kdysi pracoval i v zoologické zahradě s hady a v Texasu žil u krokodýlů, kteří ho ale znervózňovali. Především kvůli Annie samozřejmě.

Měl více strach o ni, než o sebe.

Velice rychle poznám, že Annie je středobodem jeho života.

Pro psa žije a kvůli psovi vybíral bydlení v přírodě.

Vlastně tomu všemu rozumím.

Přijmu pozvání, ale bez kocoura. Seznámení necháme na jindy.

Jdu se doupravit na večerní soirée a nedočkavá jako teenegerka váhám mezi černým upnutým rolákem a šaty. Šaty ale rychle zavrhnu a vezmu si pro tuto příležitost více vhodné světle modré džíny a sexy rolák, který obepíná hrudník.

Naleju si decinku na kuráž, rozloučím se s Milanem a ještě jednou vřele poděkuji.

Vyrážím za Silvestrovskou zábavou plnou novoročních kouzel.

Ale ještě předtím zaklepu na Hynkovy dveře.

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -