31 Den dvanáctý - JE TU SILVESTR A S NÍM NOVOROČNÍ KOUZLO!

S tácem plným chlebíčků a jednohubek, taškou se sekty značky Mucha vyrážím k Hynkovu apartmánu. Ve společenské místnosti je slyšet bujará oslava a hlasy a každou chvíli někdo odtamtud vyletí ven a zase dovnitř. Sešla se tam parta přátel od mladého páru sousedů z apartmánu číslo jedna a tak tu máme asi patnáct lidí jejichž věkový průměr je dvacet let.

Právě když klepu na Hynkovi dveře a on mě vpouští dovnitř, potkám sousedku, organizátorku silvestrovského večera.

Objímá mě, usmívá se a těší se, až se k nim přidáme.

"Nesu chlebíčky, ale nejdřív se na chvíli zastavím u Hynka. Chce mi ukázat apartmán" říkám jí.

"Jasně, uvidíme se později" a spiklenecky na mě mrkne.

Moje návštěva u Projektanta nahrává všelijakým řečem a ocitám se v kompromitující situaci, ale je mi to jedno.

Vejdu do chodby a Hynek září. Je vidět, že má radost z mé přítomnosti a napětí mezi námi by se dalo krájet.

Nejsem do něho poblázněná, ani se mi zatím obzvlášť nelíbí, ale je mi s ním prostě dobře a něco mě stále táhne k tomu s ním trávit společný čas. Je s ním sranda a oba si očividně užíváme první dny seznamování. Ještě o mně nic neví a tak si může dělat domněnky, které mě vykreslují v lepším světle a já jeho rovněž.

Vstupuji do apartmánu, který mi původně nabízel Pronajímatel a myslel si, že zde "udělám" svoje štěstí. Poté co jsme si vyjasnili o co že tu vlastně gou a když poznal že má před sebou drsnou Amazonku, která chce drsnou přírodu, přestal mi apartmán nabízet a přešli jsme k osudové chatě, ve které nyní bydlím a spokojeně žiji.

Vejdu do apartmánu a rozhlížím se, jak si ho Hynek zařídil.

"Máš skvělou koupelnu" podotknu.

"Tomu říkáš skvělá koupelna?"

Netuší, že jsem se nikdy v tak krásném sprchovém koutu nesprchovala a že je to pro mě luxus.

Konečně se dozvím, že není Architekt, ale Projektant a mám tedy již plné právo ho tímto oslovením nazývat. Pracuje na dálku pro Američany a v Čechách ještě nemá vybudovanou klientelu. Pracuje z domu a dělá návrhy domů.

Usadí mě na šedivou sedačku a sám si sedne do křesla, přes které je přehozený pěkný patchworkový potah, který šila jeho maminka. Maminka má Alzheimera a bydlí s tatínkem v Praze.

Hynek se sem tam mihne v Praze, ale nedělá mu to prý dobře stejně jako mě. Praha ho stresuje a má rád klidný život a soukromí. Postupně poznávám, že v tomto a v mnoha dalších věcech si rozumíme.

Nalije víno do Ikea sklenic a bříška skleniček se dotknou.

"Proč se nedíváš při přípitku do očí?" zeptám se.

"Je to tak někdy lepší" řekne neurčitě.

Nevím, co se za jeho tajuplnou a mlhavou odpovědí skrývá, pouze za jeho slova dosazuji svoje domněnky. A jak již víme, domněnky a pochybnosti jsou zrádné mrchy.

Sedí ode mě v důstojné vzdálenosti, zato jeho Annie se s tím nemazlí a rovnou ke mně skočí na sedačku a ukazuje mi svoji hračku a vybízí mě ke hře.

Nemusí dvakrát. Já a zvířata jsme dobří kamarádi a hned spolu žertujeme. Hynkovi se moje přátelství s Annie líbí a spokojeně se na nás usmívá a pokládá jednohubky na malý stolek.

Klábosíme a postupně za zvuků jazzu objevujeme při konverzaci vzájemné kouzlo našich osobností.

Je ale čas se zvednout a jít do společnosti! Ať nám přípitek neuteče!

Vcházíme do hlaholu a smíchu jako dva vetřelci.

Kromě dvacetiletých kluků a jedné holky tam sedí jedna starší, dobře vypadající blondýnka zřejmě s přítelem.

"Já jsem Izabela, těší mě."

"Já Katka také mě těší" představíme se navzájem.

Postupně obejdu každého jednoho účastníka Silvestra a podám si s ním ruku. Je tu více kluků než holek. Všichni jsou moc fajn parta a je mi s nimi dobře.

Snaží se vypátrat jaký je mezi námi s Hynkem vztah. Na venek záříme, napětí tryská a je mezi námi určitá aura, která nás obklopuje a v očích ostatních působíme jako pár.

"Já myslela, že Izabela je tvoje paní" pronese Katka směrem k Hynkovi.

Usměji se a Hynek překvapivě dodá: "Zatím ještě ne, ale plánujeme svatbu" a také se směje.

Všechno se bere v tento slavnostní večer s rezervou, je Silvestr a všichni máme již nějaký alkohol v krvi.

Ale jeho věta mě zarazí a nahrává mi do příběhu, který chci v koutku duše, aby se odehrál.

Aby zapadla poslední kostička do skládačky a já si složila svůj dokonalý život, který vídáte v amerických filmech. Je bláhové věřit, že něco takového existuje a ještě bláhovější se za něčím takovým hnát.

Ale jak jsem zmínila již kdysi - jsem romantická žena a tak mě hozené lanko v podobě zájmu a pozornosti nějakým způsobem vrtá v hlavě a přemýšlím do jaké míry něco takového myslel vážně?

Kluci mi nalévají na seznámení panáčky Becherovky a já se nebráním. Zdatně je míchám s Mucha sektem, který jsem na oslavu donesla. Koupila jsem ho před Silvestrem v akci a moje chuťové buňky si se sektem dobře rozumí, tudíž není co řešit. Připíjíme si a poznáváme se.

Katka je sympatická žena v mém věku žijící několik kilometrů od Ráje a po několika minutách přátelského rozhovoru si vyměníme telefonní číslo.

Prý ať se někdy ozvu, až budu ve městě. Městem je míněno dvou a půl tisícové město, ve kterém její syn provozuje malou pizzerii. Alex je také na oslavě a vyčnívá mezi všemi ostatními.

Je mu teprve osmnáct let, ale je to talentované dítě a má před sebou očividně velkou budoucnost.

Stačí ho chvíli poslouchat a víte, že ten kluk ví, co chce a ani se nedivíte, že již v tak mladém věku provozuje výdělečný podnik.

Během silvestrovské party se na sebe občas s Hynkem podíváme a usmějeme se na sebe.

Nic to neznamená, ale je to příjemné. Je příjemné mít vedle sebe někoho, komu věříte a cítíte se s ním bezpečně. Známe se opravdu pár dní, ale zatím jsme se viděli každý den a důvěra mezi námi se rychle prohlubuje. Mám pocit, že si mohu dovolit říct mu něco, co ostatní nemohou. Nevím, kde na to beru právo, ale mám pocit jako kdyby nás něco pojilo.

Jsem na chatě sama, jsem zde nová a tak mi přítomnost osoby, ke které cítím náklonnost dělá dobře. Jsou to moje první dny v Ráji a já zatím nevím, co mě zde čeká. Jsem žena, která přirozeně v tu chvíli prahne po lidském kontaktu, uzavírání nových přátelství a spojenectví.

Jsem tu jako nahá a cítím se svým způsobem bezbranně a proto mě přítomnost muže, ve kterém v tu chvíli cítím oporu dělá více než dobře. Je to jako horká bublinková koupel. Prostě něco, co potřebujete a co si v ten okamžik vychutnáváte.

"Izabel, já mám z vás takovou radost!" culí se na mě opilecky mladý soused, přítel sousedky.

"To je skvělé, moc vám to sluší!" dodá ještě.

Nevím, co mám na to říct a jsem mírně v rozpacích a odmítavě kroutím hlavou, že to tak není.

Sama zatím nevím jak chci, aby to bylo.

"Izabel, to je skvělé, opravdu!" opakuje stále dokola a je vidět, že je opilý.

Čas od našeho příchodu na párty do půlnoci uteče rychle.

Ani se nenaději a kluci se chystají jít na náves odpálit novoroční ohňostroj.

"Půjdeš s námi?" ptá se mě mladý, ambiciózní Alex.

Já tam ale nechci nechat Hynka samotného. Vím, že nepůjde. Zábava tohoto typu již pro něj není. A také musí dohlížet na Annie.

"Nechci tu Hynka nechat samotného" řeknu Alexovi.

"Hynku pojď taky, přece nás v tom nenecháš. Pojď, odvaž se trochu! To jste v Texasu neměli ohňostroje? " vyhrkne na něj Alex.

Hynka něco jen tak neobměkčí. Ví co chce a za tím si pevně stojí.

"Jen běž, kam tě srdce táhne" prohodí směrem ke mně Hynek. A nechává na mě, ať si zvolím jakou cestou v dnešní večer půjdu.

Tuším, že bych neměla jít a tak v sobě uzamknu touhu jednou v životě vidět odpalovat rachejtle a zůstanu s ním na odpočítávání.

Přece jen bych novoroční přípitek strávila ráda s ním a rachejtle nejsou tolik důležité. Celá banda se sebere a za velkého hlaholu odejdou na náves odpálit svoje touhy do nebes.

Zůstaneme s Hynkem sami pod přístřeškem a nastavuji odpočet. Lhala bych, kdybych nepřemýšlela nad tím, zdali si dáme novoroční polibek nebo ne. Jsou to vteřiny do zahájení Nového roku, od kterého si slibuji, že mi přinese novou a lepší budoucnost. 

Stoupneme si naproti sobě, nevyhnutně to tedy přijde, ťukneme si a co bude dál??!

Deset - devět - osm - sedm - šest - pět - čtyři - tři - dva - jedna a CINK! Je to tady! Stane se to a přesně ve dvanáct hodin se naše rty přiblíží a spojí se na následujících pár vteřin. Je to více než tři vteřiny a je to kupodivu příjemné. Lehce mě přitom obejme kolem zad.

Sama se tomuto pocitu divím a rychle od sebe odstoupíme. Nikdo nás nemůže nařknout z toho, že je v tom něco víc. Může to být regulérní novoroční přípitek dvou přátel, ale já to "něco" víc cítím.

Sedneme si na lavici a povídáme si. Dotkne se mého náramku, který mám na ruce a v tu chvíli vchází parta kluků a holek zpět do přístřešku. Ťukáme si všichni spolu a přejeme si šťastný Nový rok a doufáme, že bude opravdu šťastný.

"Co jste tady dělali?" ptají se naši noví mladí kamarádi a šklebí se.

"To by jste se divili! My jsme toho již stihli!" pošťuchuje se s nimi Hynek.

V krbu hoří prudce oheň a stoly jsou špinavé od rozlitého alkoholu a popele z cigaret. Rozjede se ostrá debata, kdo bude ráno uklízet a na koho tato nepříjemná povinnost zbude.

Alkoholu je zde více, než by bylo zdrávo a debaty se začínají vyostřovat. Cítím, že se konverzace schyluje špatným směrem a zvedám se k odchodu.

Hynek mě doprovodí a vrací se zpět na oslavu, aby dle jeho slov urovnal rozohněnou mládež a zabránil případnému pádu do rybníka a lovení utopence, jak sám říká.

Říkám mu, že jsou dospělí a že se jim do toho nemá vměšovat. Ale on jako správný chlap se smyslem pro zodpovědnost se nenechá odbýt a jde si střemhlav za svým cílem a rozhodnutím.

Domlouváme se, že se sejdeme druhý den.

Slíbím, že jemu a sousedům přinesu čočku, kterou tradičně jíme u nás doma vždy prvního ledna. Příliš tuto tradici nezná, ale nebrání se jí.

Obejmeme se jako staří známí a zabouchnu za sebou dveře. Uložím se do postele a dívám se na dřevěný strop a sním o nadcházejícím dni a těším se z toho, jak vše pokračuje dobrým směrem.

Zdá se, že se mi tu rýsuje pěkná budoucnost.

Dobrou noc Hynku a můj nový živote. Buď posvěcen v Novém roce dva tisíce dvacetdva!

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -