33 Den čtrnáctý - ČAS PLYNE A PROČ JSEM SE SEM VŮBEC ODSTĚHOVALA?!

Čas plyne jako voda v řece, říká se...

Klišé, které zná každý z nás, ale je to tak. Uběhly i dva měsíce vody v mém rybníce.

Zjistila jsem spoustu věcí, namlela jsem si hubu a to doslova a mimo jiné se dozvěděla, že se do "mého" rybníka vypouští výkaly a odpad z vesnice.

Mám to potěšení ráno vyjít na terasu a pravidelně zachytit na hladině rybníka hnědý dlouze se táhnoucí film z hoven společně s dalšími odpadky a plastovými obaly.

Na mojí poslední návštěvě v Berouně jsem si pořídila hrábě a rýč, které jsem si prodavačem nechala slepit tlustou izolepou a vlakem a následně autobusem jsem nářadí pracně dopravila až do chaty. Proklínám, že stále nemám řidičák! Tento rok mi bude čtyřicet a cestování s nářadím v autobuse není něco, co by mě v mém věku naplňovalo štěstím. Odhodlání je ovšem velké a tak se hrábě, rýč, těžký batoh a moje maličkost kodrcáme společně serpentinami až do chalupy.

Plánovala jsem, že si v areálu na zadním opuštěném pozemku zřídím svoji zeleninovou velkofarmu a pořádně to tu rozjedu s okurkami, cuketami a ředkvičkami. Jelikož pozemek opravdu není malý, slibovala jsem si od něj všechnu zeleninu, kterou si jen vymyslíte. Myslela jsem si, že nakrmím oním množstvím nejen sebe, svoji rodinu, ale div ne celou vesnici! Měla jsem zkrátka velkolepé a nereálné plány jako vždy!

Jednoho sychravého dne, jak už to tu v Ráji bývá - sychravo, větrno a zima, že by jsi psa nevyhnal a slunce aby jsi pohledal. Tak v tomto sychravém dni se pořádně obléknu, vezmu do ruky rýč a odhodlaná se vypravím na pozemek zrýt svůj první záhon. Odhodlání se rychle mění ve vztek a otrávení z celé situace. Celý pozemek tvoří drny a dlouhá tráva a ať se snažím sebevíc, drny nelze zrýt. Zabodnu rýč do země, skáču na něj oběma nohama, ale půda nechce povolit. Poměrně rychle poznám, že mi zde pšenka nepokvete. Vyhodila jsem zbytečně peníze za nářadí. Vezmu rýč a po cestě zpět se smiřuji s tím, že pěstovat nebudu. Ovšem to bych nebyla já, abych nevymýšlela záložní plán, jak si zde přeci jenom kus zeleniny vypěstovat. Potřebuji se hrabat v půdě a mít něco, co mému životu dává smysl.

Rozhodnu se pořídit si vyvýšené záhony, které umístím na malý pozemek u chalupy.

Inu z tohoto berounského výletu mi zůstanou rýč a hrábě. A hráběmi nyní lovím odpadky, které se jako na potvoru stáčí přímo v záhybech rybníka u mé terasy. Přátelé, co vám budu povídat, je to nechutné. Chuť na to si v létě nafouknout lehátko a plácnout s sebou do vody mě přešla.

Ráj je pořád Rájem, ale získal drobné šrámy. Tak už to v životě bývá. Ale záleží na postoji, který k tomu zaujmete.

Za ty dva měsíce se stala spousta věcí a je spousta věcí, které vám ještě budu vyprávět.

S Hynkem sice tenkrát do Berouna na velký nákup jedeme a je to parádní den, ale brzy se ukáže, že nás dva bude pojit pouze přátelství. Což je hodnota možná dokonce mnohem větší.

Počáteční vzájemné nadšení povolí a vzájemné návštěvy se omezí.

Najednou zůstanu v chalupě sama. Už tu nejsem nová a nikdo na mě není zvědavý. Nikdo neklepe na dveře a já se učím a sžívám s novou situací, že tu opravdu NIKDO a NIC není!

Přijde jeden z prvních víkendů, který v Ráji strávím sama. Z nudy se vypravím do čtyři kilometry vzdálené restaurace pěšky. Potřebuji kontakt se světem a závan starého života plný restaurací a kaváren. Na cestě tam si ještě držím dobrou náladu a pevnou mysl. V restauraci se nadlábnu a vím, že musím včas vyrazit zpět, než se setmí.

A pak při zpáteční cestě, když míjím stejné lesy, stromy a silnici jako před několika měsíci, když jsem zde nadšeně jela na kole jako naivka první kategorie, tak mám v sobě úplně jiné pocity, než jsem měla poprvé. Tenkrát obluzena prvními dojmy jsem vše viděla zcela jinou optikou. Osudově, voňavě a nádherně.

Ale v tento den?...

V tento osamocený den si kladu zásadní otázku a sama jsem překvapená, že mě vůbec tato otázka napadla a děsí mě, kam to povede.

Po dalších čtyřech kilometrech jsem neobjevila žádnou Ameriku, k ničemu velkému jsem uvnitř sebe nedošla, ale na mysli mi vytanula otázka: "Proč jsem se to vůbec sem proboha odstěhovala???! Z jakého důvodu? Co mě to Bože jen napadlo?!"

Ze zoufalství si začnu zpívat. Potřebuji slyšet něčí hlas.

Pokud by byla skutečně pravda to, že co se vám odvíjí v hlavě se později a nevyhnutelně stane - tak co by to pro vás znamenalo? Jaká budoucnost by se před vámi rýsovala? Chcete se na tento film dívat nebo ho raději pohřbíte na dno archívu a necháte zapadnout prachem?...

Začíná mě tato teorie, vlastně i pravda docela děsit. Já nyní žiji život, který jsem si vysnila! Sen se zhmotnil v realitě, tudíž to funguje - sny se plní!

Ale před tím, než se splnil, než jsem se dostala, kam jsem se dostala, tomu předcházely myšlenky.

Roky pracných myšlenkových záhybů, které se zarývaly, ohýbaly a pilní mravenečci pracovali, usilovně přehazovali moje myšlenky lopatou - TA pracuje pro můj prospěch, TA nepracuje pro můj prospěch, šeptali si mezi sebou. Až vytvořili to, co teď žiji. Vybudovali a postupně zhmotnili můj sen. Vybudovali dům z mých myšlenek a v tomto domě nyní já žiji.

Je to krása. Je to blažené a teskné zároveň.

Inu, před mnoha mnoha lety jsem sama sebe viděla jako ženu. A bohužel jsem sama sebe viděla jako ženu, která žije sama na chatě. A přitom ji samota tak děsí. Děsí mě, jako každého nebo jsou tu tací, kteří si v samotě přímo libují a dokonce je těší, když pár dní nevidí ani živáčka?

Určitě tací lidé jsou. Kdo jste? Jste introverti nebo škarohlídi, kteří se nechtějí dívat na svět? Nebo někdo úplně jiný, jiný odstín, který mi není znám a já tápu a hledám novou barvu lidské povahy?

Moje zkušenost nedošla tak daleko a ani nikdy naštěstí nedojde, abych věděla o všem a o každém živáčku a kameni v potoce. Neznám všechny povahy světa a je mnoho entit, které jsou mi vzdálené a budu je nejspíše ještě objevovat. Ale já ráda objevuji nové lidské přístupy a náhledy.

Někdy se dostanou do konfrontace s těmi mými, ale co by to bylo za den, abychom se stále neučili. I já se stále učím většímu respektu ke všemu živému, ke všem názorům, modelům a fungujícím rodinám a vztahům, které na světě mohou být.

Jsme tak barevní, tak rozlišní a přitom jsme prý jedno. Záměrně píšu prý, protože jsem to slovo, že jsme jedno zatím naprosto a úplně nepochopila. Na cestě k jednotě, toť nazývá se moje i naše cesta.

Krásná cesta přes hory a luční kvítí, spletena do vlasů dlouhých za teskné noci zpívám si píseň svou a vyji na měsíc jako vlk.

Zrodila jsem se z kamene a z vodopádu nocí, které mě oblažily svou smyslností a já již nemohu žít v této společnosti.

Společnosti, která nemá hranic a vyžaduje po mně něco, co já nemám.

Kompatibilitu.

A tak se raději dobrovolně uzavírám v téhle schránce. Ve schránce svých myšlenek a své duše, hledám to pravé a podstatné z čeho je zrozen život. A možná, že to i jednoho dne najdu.

Možná, že i jednoho dne se smířím se samotou a pochopím, o co že tu v životě jde a přijmu tě, tebe můj vyvolený, do mé náruče.

Otevřu se ti jako pučící květina a staneme se jedním. Bude to krásné, budeme se milovat až do skonání věků. A v této pohádce já chci žít.

Nasadím si na hlavu slaměný klobouk, usměji se a vběhnu ti do náruče. Jsi můj a já jsem tvoje.

Už roky běhám ve snech do tvé otevřené náruče, už roky se píchám o bodláky. A sním.

Jen nevím, jak vypadáš, kdo jsi a kam směřuješ. Snad inu ke mně můj milý.

Běžíme spolu po louce a naším domovem je les.

Naší duší je pramen a našimi dětmi jsou mech a stromoví.

Jsme jedna duše, jedno tělo, co by tak moc od života chtělo - chtělo žít, dýchat a být.

Prostě jen být. Tady dva a spolu. To není již samota, to je pár.

Tak snad jednoho dne, zaklepeš na mé sny a já budu vědět, kdo jsi.

A ty se již přestaneš přede mnou schovávat.

Protože nyní, jen jako uschlá vrba, která již pozbyla veškerou moudrost a nemůže se napít ze studánky, tak jako uschlá vrba zbavená života tu zmírám.

Vím, že nemůžeš přijít a zachránit mě. Protože všichni se musíme zachránit sami. Toť úděl náš, se kterým nikdo z nás nic nenaděláš.

Postupně se smiřuji s tím, že jsem tu zde jen sama pro sebe.

Na svět jsem SAMA přišla a SAMA odejdu.

---------------------------------

Přišla jsem sem, abych se smířila se svojí samotou?

Abych ji pochopila, prorazila tu bránu nepochopení a nepřijetí?

A pak konečně, až se mi v duši otevře toto okénko, tak ty tam na druhé straně ke mně natahuješ svou ruku.

Jsi tam, ale já jsem zatím tady. Proto ke mně nemůžeš. Jsem příliš daleko.

Jsem ti vzdálená, protože každý z nás žijeme v jiné dimenzi, ale já vím, že ty tam někde jsi.

A až se do tvé dimenze dostanu, budeme spolu.

Tak buď trpělivý a čekej. Už jsem na cestě.

Tvá budoucí

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -