34 Den patnáctý - DRUHÁ STRANA MINCE

Slunce paří a moje duše zpívá! A co je to za zpěv! Rozvalím se do lehátka na dřevěné terase a opaluji zbylé špeky a čekám až někam odejdou. Tam odkud se vzaly, tam nechť se ztratí.

Je tu hodně much, různé havěti a pavouci vedou závod o to, který z nich udělá vícero pavučin. Jeden den pavučiny vymetu a ráno jsou tam znovu a ještě větší! Nevím, co s tím dělat a tak to postupně nechávám být a jdu cestou smíření.

Teplé měsíce jsou zde krásné. Probouzím se, usínám a pracuji za zvuku ptáků, kteří zde svými zobáčky nešetří. Stačí se jen tak zastavit, sednout si na lavičku a pozorovat vodu.

Je tu tolik vjemů, na které stojí za to se zaměřit, pozorovat je nebo jim pouze naslouchat. V městské džungli jsem neměla možnost si toto zastavení dovolit, ale tady to lze. Vychutnávám si tyto okamžiky, které zde trvají jen pár měsíců v roce. Stále více a více si začínám uvědomovat, že to krásné, co tu je a co mi zde život nabízí, je vyváženo stejnou stranou mince v podobě těžkosti a náročného života v zimním období.

Už teď se bojím, co bude, co přijde a jak zimu zvládnu. Ze začátku roku, když jsem se sem nastěhovala jsem tři náročné zimní měsíce utáhla pomocí vyhajpovaných emocí zamilovanosti a nadšení. Z obklopujícího dobrodružna, jež mě činilo v mých očích silnější a samostatnější.

Nyní, když už zamilovanost opadla a přišla do vztahu já a chata - realita, vím, že tak jak jsem to zvládala na začátku, nebude možné to ustát znovu.

Probouzet se ráno do příšerné zimy, kdy několik desítek minut vůbec sbíráte odvahu vylézt z postele a vystrčit nohy z pod peřiny. Tento postup jsem sice "vytunila" čepicí, šálou a bačkorami z ovčí vlny připravených u postele a ještě než vůbec nohy vykoukly z peřiny ven, oblékla jsem se v posteli jako severský výletník.

Ale toto už přátelé nepůjde. Toto moje staré kosti, kterým brzy bude čtyřicet a doléhá to na mě a ne že ne, tak toto moje kosti již znovu neunesou. A tak v hlavě osnuji plán. Plán, jak to zde důstojně ustát, nezničit si zdraví i psychiku.

Již teď bych měla objednávat dřevo na zimu, aby mi stihlo vyschnout a postupně jsem měla čas si ho předštípat. Věc, kterou jsem zjistila, že je nutná a nevyhnutelná!

Nalejme si čistého vína, ale doposud mi zatápění v chladných měsících vzalo minimálně hodinu z celého dne. A to není málo. A to nemluvím o tom, jak je fyzicky náročné, neustále vybíhat z chaty a dovnitř, nanosit dřevo a naštípat někdy dokonce ještě na podpatcích a v perlách a šatech tenká polínka, která budou hořet a oheň si po celý den udržet.

Za tu dobu, co tu jsem bych měla být stokrát štíhlejší a mít odolnější svaly. To vše, co jsem sem bez auta natahala, tolikrát kolikrát jsem zvedla ruce nad hlavu a silnou ranou přesekla polínko, by se již mělo na mé postavě projevit, ale není tomu tak. Jsem vyplivnutá a vymačkaná jak citron a řeším zde jednu výzvu za druhou.

Jednou ze zajímavých a řekněme dobrodružných výzev se stane noční nástup Mefistofela na scénu.

Protože jak jinak jsem si tuto situaci měla vysvětlit?...

To si tak s kocourem jeden večer lebedíme, já u televize a kocour v koupelně číhá na myš.

Světlo lampiček a svíček osvětluje celou místnost a já se oddávám příjemné atmosféře. Náhle plamen svíce začne plápolat nezvykle rychle. Nepřikládám tomu pozornost. Plamen je ale stále rychlejší a rychlejší a brzy začne přesahovat vysoké hrdlo svíčky s názvem DOMOV, kterou jsem dostala od skvělé kamarádky Martiny. Fouknu do něj, abych ho uhasila, ale zvětší se ještě více. Znervózním a rozhodnu se konat, než dojde ke katastrofě a vezmu skleničku s vodou a naleji ji do svíčky. To jsem ovšem vůbec neměla dělat!!

Uběhnou dvě vteřiny, ve kterých se odehraje všechno a jsou to nejdelší vteřiny, které jsem kdy dokázala naplno vnímat. Představte si plamenné dělo, plamenou salvu, která se žene do výšky až ke stropu a já ve dvou sekundách pozoruji, co se děje a oči nevěřícně zírají. Jedinou myšlenku, kterou stihnu zachytit je: "Do prdele strop, co když chytne chata?!"

Těsně nad stropem se mocný plamen zastaví a vrátí se zpět do svíce.

Poodstoupím a s vyděšeným výrazem zírám, jak se Mefisto vrátil zpět do temnoty a pozoruji syčící a prskající svíčku. Kocour vyšel z koupelny. Chytnu ho do náručí a stojíme ve vzdálenosti dvou metrů od svíčky. Bojím se, že to vybouchne. Neznám chemické procesy a netuším, co se může stát.

"Prsk áááááh prsk tsssss ssssssssssss!!!" zaznívá ze svíčky ještě hodnou chvíli, až se nakonec hlahol utiší.

S bušícím srdcem a zírajícím kocourem, který si zívl stojím jako přilepená k podlaze. Bojím se. Pustím kocoura a zavřu ho do koupelny a jdu zkontrolovat svíčku. Zvuky temnoty utichly a odnesu svíčku ven z chaty a položím ji na beton. Poměrně vystrašená, s ocasem zplihlým se vydrápu nahoru do postele a na Google začnu hledat, proč se to stalo a co reaguje takto silně s vodou. Píšu kamarádovi, který je kutil, chatař a zkrátka zkušený muž, kterého máloco zaskočí.

Přijde mu to vzrušující a mluví cosi o Faustovi. Obestírá mě pach mystické nálady a do smíchu mi není. Poprosí mě, ať mu zbývající svíčky uschovám, že si je na chatě zkusí také zapálit.

Jeho teorie je taková, že se do svíčky musel dostat sodík, který reaguje výbušně s vodou.

Ať je to jak chce, svíčky si už v tomto obchůdku nikdy nekoupím.

Začouzenou svíčku druhý den drhnu od černoty a sazí a svoji strašidelnou historku sdílím s nejbližšími. Musím se z toho vypovídat.

A to není jediné, co mě tu ještě čeká. Druhá strana mince, kterou si pravděpodobně vykupuji onu nádheru, bělostnost a možnost stát se alespoň na krátké okamžiky vílou žijící si svůj sen...

Chata má přátelé hlavní místnost s barem, jak již víte a podkroví, kde každý večer uléhám. Do podkroví vedou strmé schody, po kterých stále chodím nahoru a dolů a bolí mě z toho nohy a zadek. V jeden víkendový lazy den si tak v teplých bačkorách a s lavorem v ruce běžím bezstarostně dolů a v tu chvíli se to stane. Kluzké bačkory (že jsou kluzké vím až nyní), se svezou po hraně schodu a já po zádech jedu po schodech dolů a sdírám si záda a křičím.

"Aaaahhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhh!!!!" řvu jako tygr. "Aaaaaahhhhhhhhhhhh!!!!!! Aaaahhhhhahhhhhh!!" Zatínám zuby a krčím obličej bolestí a snažím se bolest vydržet.

Kocour se přiběhne podívat, co se mi stalo. Krčí se pod židlí a v té bolesti stihnu zachytit jeho vystrašený výraz, velké oči, které na mě se starostí zírají. Některá zvířata mají úžasnou všeříkající mimiku.

Nevím, jestli mě to více fyzicky bolí nebo je to z větší části šok z pádu. Tato zkušenost se mi ovšem stane dva dny po zážitku se svíčkou.

Nepřijde to okamžitě, ale noha mi oteče. Asi po hodině zjišťuji, že vůbec ale vůbec nemohu na nohu šlápnout a nemohu chodit! A to mě druhý den čeká výzva v podobě prezentace před deseti lékárníky v Nemocnici Homolka s firemními Aloe vera produkty, které máme v plánu v nemocnici prodávat. Jak se tam teď ale sakra dostanu? Vždyť nemohu přejít ani z kuchyně na sedačku. V tu chvíli si všimnu dvou starožitných lopat, které slouží v chatě jako dekorace. Dám si je do podpaždí a použiji je místo berlí a dostanu se tímto způsobem alespoň na sedačku, kde si nohu natáhnu a píšu kolegům ve firmě, že bohužel na dlouho očekávanou a důležitou prezentaci v nemocnici se nemohu dostavit. Mrzí mě to a svírají mě pocity zoufalství a osamělosti.

Nakonec použiji starou dobrou metodu ledování a na nohu si přiložím zmrzlou zeleninu a leduji a leduji. Pro ten den již nic, co jsem měla v plánu neudělám. Jsem připoutána na sedačku a kšeft s nemocnicí Homolka je pravděpodobně v pytli.

Ráno se ovšem probudím a noha je na tom o krapet lépe. Hurá! nic není ztracené a tak se namaluji a vyfiknu. Vezmu s sebou produkty i živou aloe vera a ranním autobusem plným uřvaných dětí jedu v sedm hodin ráno do Prahy do vzdálených končin nemocnice Homolka a tam ač trochu kulhám, se vše zadaří. Po pár dnech se dozvím, že jsme dostali další obchodní šanci a náš projekt běží dál a tentokrát v reprezentativních prostorech lékárny Nemocnice Homolka.

...

Přátelé a tak to tu běží. Někdy lépe, někdy hůře, zkrátka tak jako život, tak jak to sami moc dobře znáte.

Ale v těchto teplých, téměř letních dnech je tu nádherně. Tak hlavu vzhůru, tvář obrácenou ke slunci, pojďme dál čekat na to, čím nás život překvapí.

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -