35 Den šestnáctý - NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY ANEB CHVÁLA MODERNÍMU SEZNAMOVÁNÍ

Budu k vám zcela upřímná. Jsem tu půl roku a stále nemám auto. Všechny obchodní schůzky, nákupy, setkání jsou podmíněny cestou autobusem a následně vlakem.

Když chci jet do Prahy na obchodní schůzku, musím počítat s tím, že hodinu a třičtvrtě strávím v autobuse a ve vlaku, přičemž v první půlce cesty autobusem se stihnu namalovat, učesat a pokochat okolními kopci a všude se rozprostírajícími lesy. Je to balada a do duše se mi dostává čerstvý vzduch. Je to ranní osvěžení, které mi vždy připomene, na jakém úžasném místě jsem se ocitla a obrátí moji pozornost k pocitům vděčnosti.

V druhé půlce cesty, tedy již ve vlaku si najdu osamocené kupé se sedadlem ve směru jízdy, otevřu počítač a začnu pracovat. Šetřím každou volnou chvíli a vyplňuji ji prací.

A tak se po hodině a třičtvrtě dostanu do Prahy, ale ještě nemám vyhráno! Musím se městskou dopravou dostat na schůzku, o které nevím, zdali dopadne ve prospěch firmy nebo ne. Inu to je riziko, které týden co týden podstupuji.

Po schůzce opět jako starý dobrý kavárenský povaleč zakotvím v blízké kavárně. Ovšem tentokrát s malým rozdílem. Nesedím na židli a neopájím se romanticky okolím a nehledám onu "Myšlenku dne", nýbrž zcela disciplinovaně otvírám počítač a pracuji. Chce to odhadem dvacet let práce na své disciplíně a začne to nést ovoce. Samozřejmě je to záležitost zcela individuální a u někoho to může zafungovat dříve. Ale jak jsem vám již kdysi říkala, vše jde u mě nezvykle pomalu. Důležité je, že se ke svému dostanu. Inu v kavárně disciplinovaně pracuji. Samozřejmě přiměřeně.

Když hodiny odbijí čtvrtou hodinu, hlásím odjezd z vlakového nádraží. Jsem limitovaná jízdními řády a bohužel nechvalně proslulými zpožděními na trase Českých drah, kterých je na mojí trase požehnaně.

Pokud se můj vlak z Prahy zpozdí, nestihnu následný autobusový přípoj do vesnice a mohu přespat na zastávce, jelikož žádný penzion v okolí není. Tuto situaci si tedy nemohu dovolit a jsem nucena jezdit o spoj dříve. Až příliš často se díky vlakovému zpoždění ocitám na benzínce v malém městečku, kde vystupuji. Tam si objednám polévku, otevřu počítač a pracuji a čekám na svůj autobus do Ráje. Domů přijíždím vyčerpaná z celodenního cestování.

No, co vám budu povídat přátelé - toť idylický a "jednoduchý" život v přírodě a v lůně romantiky.

Inu, doufám, že tato situace bude jednoho dne vyřešena pořízením vozu a řidičského průkazu.

Nepřítomnost vozu mě limituje v mnoha dalších ohledech, jako například v dovezení sedmdesátilitrového substrátu ke mně do Ráje.

Jak již víte, mám v plánu začít pěstovat ve vyvýšených záhonech, do kterých potřebuji navézt patřičné množství hlíny, řekněme větší množství hlíny. Zjistila jsem, že tento objemný a těžký pytel autobusem neodvezu. Sotva ho uzvednu, z hlavy se mi kouří a vymýšlím, jak substrát dostat na chatu a začít konečně pěstovat! Doma mám nakoupené sazenice rajčat, okurek, cuket a je nutné je zasadit co nejdříve do půdy.

¨Až jednoho dne se stane něco neuvěřitelného!...

Po třech letech důkladného oklepávání a zotavování se z předchozího neúspěšného vztahu, ke mně konečně dolehnou slova mé báječné kamarádky Sofie.

"Neztrácej čas. Neztrácej nejkrásnější léta svého života. Kamarádka se také seznámila na seznamce a jsou stále spolu!"

"To je ale tak nepřirozené a neromantické" stále dokola opakuji tu samou větu.

"Dnes to tak chodí. Dnešní doba příliš nepřeje seznamování. A Izi kdyby jsi ty dva spolu viděla! Jsou to skvělí a nádherní lidé, kteří by jinak neměli šanci se potkat!"

A v tu chvíli mi to konečně dojde.

V tu chvíli její slova konečně ZASLECHNU.

Dobrých přátel, kteří to s vámi myslí dobře a mají na srdci vaše blaho je nutné si vážit. Uvědomuji si to stále více a více a děkuji.

Všechny věci v životě a to jak je vnímáte, jak se následně odehrávají se z velké míry odvíjí od vašeho přístupu. Na přístupu to funguje, ale na přístupu to i padá. A tak se jednoho slunného dne rozhodnu v sobě změnit postoj a pohled na toto z mého pohledu "umělé" seznamování.

_

Chtěla jsem tě potkat v dešti s promočenými punčocháčemi. Srazili jsme se a ty jsi mi deštníkem natrhl punčošky a hned gentlemansky koupil nové v nedaleké drogerii. 

Lilo jako z konve a jako přístřešek nám posloužila útulná kavárnička. Rty jsme smočili do teplého čaje, podívali se na sebe horkýma očima a věděli jsme, že to tam prostě JE!

_

I

Ale právě, že přátelé takto to vůbec není a nikdy nebylo. Vím, že podobné osudové a romantické případy se staly a určitě stávají. Ale ruku na srdce, kolik jich je?

A tak jsem zapojila opět jednou svoje racio a šla vyplnit profil na seznamku!

Není to snadné a hodinu se pečlivě snažím ve vlaku a na autobusové zastávce vyplnit všechny vtíravé otázky, které mi seznamka klade. Nevolím Tinder, který se mi pro můj účel nezdá být pravý, nýbrž jinou a dle průzkumů na internetu serióznější platformu seznamování.

Tato seznamka prý slibuje nalezení partnerského vztahu na úrovni. Po hodině vyplňování, když už jsem na sebe téměř hrdá, že jsem velký krok sama v sobě udělala, na mě vyskočí cena tisíc šest set korun za tři měsíce. Mají to chytře vymyšlené, nedají vám to vědět dopředu, že celá sranda je zpoplatněná, ale až po pracném vyplnění profilu.

Není to sice faktor, který mě úplně odradí, ale zvažuji i jiné možnosti. V průzkumu nejlepších a nejúčinnějších seznamek mi Google vyplivl celkem pět webových stránek.

Pro ten den jsem z odhalování sebe sama a představě o svém partnerovi natolik unavená a znechucená, že si profil nezaložím.

Uběhne pár dní, kdy se nic neděje.

Řeším každodenní starosti a myšlenky na partnera a seznámení nechávám stranou.

Teprve po dvou týdnech znovu najdu odvahu a vyhledám jiný seznamovací portál, kde vyplňování profilu není tak náročné.

Nahraji pár fotografií, napíšu o sobě pravdu a nic než pravdu a založím si profil, samozřejmě za vstupní poplatek. Každý přece musí nějak vydělávat, tak proč ne na lásce.

Jsem potěšená mírou zájmu a dám se do odepisování. Přemáhám počáteční nechuť a především nedůvěru v tento druh seznamovacího procesu. Postupně si začnu uvědomovat, že pokud chci být na tomto poli úspěšná je to opět o přístupu a o pohledu na věc. Pokud na celou záležitost budu pohlížet tak, že je to trapné a že tu určitě nikoho nepotkám, tak se to pravděpodobně i stane.

Osloví mě muž, se kterým konverzace plyne přirozeně hladce a především zábavně. Máme mnoho společného a je nýbrž o čem si psát. Po čase psaní jsem nucena vyjít s pravdou ven a oznámit mu, že již nebydlím v Praze, nýbrž na chatě. Bere to s úsměvem a domlouváme páteční setkání v nedalekém Berouně, kde lze něco podniknout. V hlavě si přemítám všechny svoje outfity a přemýšlím, jak se na páteční setkání vyfiknu a "vytřu" mu zrak.

OMYL, OMYL a zase OMYL, Milí přátelé! Věci nejdou podle plánu a přesně takto se to nestane.

Je středa a jsem na jedné ze svých už asi padesátých hodin autoškoly v Hořovicích. Stále nemám řidičák a za těžké peníze si platím jízdy navíc. Můj instruktor Pavel mě za to určitě miluje, ale moje peněženka úpí.

Po hodině strávené v autě zakotvím v bezlepkové kavárně a čekám na vlak. Tuto chvíli strávím produktivně, otvírám počítač a pracuji a v tom mi na Whatsappu cinkne smska: "Jak se máš na chatě?"

"Jak víš, že jsem na chatě?" zeptám se.

" A nejsi? Jsi snad v Praze?"

"Jsem v Hořovicích a čekám na vlak."

Na chvíli se odmlčí a pak napíše: "Co oběd v Hořovicích?"

Překvapí mě a já příjemně znervózním.

Nejsem ovšem vůbec pěkně oblečená. Mám na sobě džíny, modrou košili a zlaté hodinky. Nejsem namalovaná ani nemám nalakované nehty a vlasy mám pár dní nemyté. Jako žena se úplně necítím na naše první setkání. Chci přeci jen vypadat tip top!

Otevřeně mu napíšu, že můj outfit neodpovídá příležitosti první schůzky a že jsem měla v plánu jet do zahradnictví pro substrát.

"Nevadí, obléknu se sportovně jako ty" odpoví mi.

"Mám tenisky a velký batoh" odporuji.

"Vezmu si tenisky, batoh a budeme dva" nenechá se odradit.

Začínám být myšlenkou spontánního setkání příjemně vzrušená a přemýšlím, kde a jak bych mohla svoji vizáž trochu doupravit. Případně skočím do drogerie a navoním se voňavkou.

"Za hodinu můžu být autem v Hořovicích" napíše mi akčně adept.

Znervózním již potřetí a odepíšu: "Dobře, spontánní věci bývají ty nejlepší."

Muž uspokojen dobytím první výzvy, žena si rychle objednává dvojku bílého na dodání kuráže.

Běžím na záchod, vytahuji šminky a začnu se malovat. Nalakuji si nehty a upravím vlasy. Jsem celkem spokojená. Ví, co má čekat, tedy že nepřijdu na podpatcích a v šatech. Jeho volba, chtěl to, má to mít.

O vzrušující novinu se podělím s mladou kavárnicí a smějeme se.

Za hodinu již začnu obcházet místo setkání u kostela a zahlédnu muže bez vlasů. To bude určitě on!

Nakonec zjistím, že je to dělník ze stavby, který si u kostela dává malou pauzu.

Za pár minut již naproti mně kráčí adept.

Sympatický a slušný muž, který vystoupil ze svého Audi vozu.

Je sportovně oblečen a nechává se mnou vést do jedné z mála kaváren v Hořovicích. Sedíme na terase proti zámku a jsem viditelně nervózní. Cítí to a nechává mě vychladnout. Objednávám si víno i přes všechny moje předsevzetí a doporučení dobrého kamaráda: "Izabelo, hlavně na první schůzce nechlastej! Víš co umíš!"

Ano, vím to, ale nervozita je větší a silnější než moje předsevzetí.

Lubomír je příjemný, kultivovaný a chytrý muž.

Po hodině a půl již musím běžet na vlak, jinak se nedostanu domů.

"Izabela a ty už ozaj chceš ísť?" zeptá se mě. Je Slovák a já mám na Slováky štěstí.

"Musím jít, abych stihnula vlak"

" Mrzí mě, že jsi kvůli našemu setkání nekoupila hlínu. Jak si ji proboha chtěla odvézt, když nemáš auto?!"

Vylíčím mu, že mám v plánu se zeptat majitele zahradnictví pana Trvalky, zdali by byl ochoten mi tři sedmdesátilitrové balíky odvézt ke mně domů, ale není jisté, že to klapne.

Usměje se a řekne: "Jestli chceš, tak můžeme do zahradnictví zajet spolu a já tě pak i s hlínou odvezu domů"

Neříkám, že by se mi tato jeho nabídka lidově řečeno nehodila do krámu. Rychle zvažuji a skenuji celou jeho bytost, zdali mu mohu věřit. Něco vevnitř mi říká, že je solidní člověk. Navíc vše běží přes platformu seznamky a kamarádce jsem řekla kde a s kým jsem.

Varuji ho dopředu, ať nemá žádné postranní úmysly, že všichni o našem setkání vědí.

Opět se směje.

A tak nasedám do rozehřáté Audi a cítím se s ním bezpečně.

Do navigace naťuká hezkých pár kilometrů vzdálené zahradnictví a vypravíme se na cestu.

V zahradnictví mě znají a vědí, že jsem ta osoba bez auta, která potřebuje dopravit hlínu.

Naložíme společně tři obrovské balíky hlíny a hurá ke mně do Ráje.

Bránu otevřu pomocí telefonu a zaznamenám jeho obdivnou poznámku.

"Tak kam s tou hlínou Izabela?" zeptá se mě.

Nasměruji ho na místo, kde mám v plánu sázet a nechám ho, ať předvede kolik je v něm síly.

Postavím vodu na kávu, připravím čokoládu a povídáme si o józe. Cvičí jógu čtyřikrát týdně v Hot roomu a zjišťuji, že je na tom fyzicky mnohem lépe než já.

V šest hodin se zvedne, protože mu od sedmi hodin začíná jóga a musí jet. Obdivně si drží disciplínu a nechci mu bránit v jeho plánu a v zaběhlých rituálech. Zamávám mu, otevřu bránu a jdu si po svých.

...

A takhle to tu přátelé chodí i bez auta. Cestičky se vždycky najdou. Stačí mít otevřenou mysl a nechat k sobě proudit příležitosti. Zároveň přemýšlet a vymýšlet, jak svého cíle dosáhnout a ono se to jednoho dne podaří. Tak vzhůru za dalším dobrodružstvím!

-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -