36 Den sedmnáctý - MOJE TRAMPOTY S ŘIDIČÁKEM

"NE NE NE, ty by jsi neměla dělat řidičák Izabelko. Jsi příliš roztěkaná. Na řízení musíš být koncentrovaná a klidná a to ty nejsi Izabelko" řekla mi kdysi dávno v mých sedmnácti letech babička.

Zdánlivě nevinná věta, která mi způsobí blok na příštích dvacet tři let, kdy opravdu nemám důvěru v sebe sama a jelikož jsem dle slov okolí roztěkaná, nepraktická a netechnický typ, raději se do španělské vesnice jménem ŘÍZENÍ AUTA nepouštím.

Jistě mi rozumíte a jistě se vám něco podobného ve vašem životě stalo, kdy jste byli odrazeni ba přímo manipulováni slovy vašeho okolí, ať něco neděláte nebo naopak děláte.

Nutno si zcela upřímně přiznat - ano, jsem roztěkaná, ano jsem trochu nepraktická a ano úplně technický typ také nejsem. Ale to neznamená, že se to nemohu naučit!

Asi nezapomenu na slova a posměšky nevlastního otce, který se do mě s oblibou v mých devíti letech strefoval, že neumím složit ani hračku z Kinder vajíčka a představa, jak řídím auto mu přišla k popukání. Ani dodnes neumím složit hračku z Kinder vajíčka, pokud tam není přímo hotová postavička. Takové mám nejraději!

Ale jednoho dne přijde okamžik, moment a cesta, která bez řidičáku a auta zůstane slepou. Nikam vás nezavede a ničím si tím nepomůžete. Nejsem schopna trvale a dlouhodobě fungovat téměř osmdesát kilometrů za Prahou bez řidičáku. Opravdu nejsem!

Dny přibývají, moje ruce a svaly z neustálého převážení batohu plného nákupů a všeho možného postupně těžknou a bolí.

Pomalu již utichly i věty neustálých zvědavců s otázkou: "A kdy už konečně budeš mít řidičák?"

Přátelé a kolegové pochopili, že touto otázkou hází hrách na zeď, nic se neděje a já stejně neodpovídám.

Ani já sama milí přátelé stále nevím, kdy budu mít řidičský průkaz! Přibližně dvakrát až třikrát týdně jezdím do Hořovic za instruktorem Pavlem a můj bankovní účet se ztenčil a to nepřeháním již o dobrých třicet tisíc! Dle zákona musím absolvovat celkem dvacet osm hodin včetně teoretické výuky a já jich mám na kontě přes padesát a stále bez průkazu dospělosti v kapse.

Seznámení s instruktorem nižšího vzrůstu a vousatého porostu neproběhne příliš idylicky a mám chuť ho po prvních společných minutách strávených v autě vyměnit.

Už od začátku je nastartovaný na fakt, že jsem z Prahy a proti Pražákům má pravděpodobně "pifku".

Vytasí zbraně, snaží se štěkat, ale já zaštěkám víc a tak zaleze do boudy a od té doby se náš vztah začíná odvíjet velice slibně.

Hodiny s ním jsou zábavné a postupně se na sebe naladíme. Je to skvělý instruktor a já ho mám ráda.

Naivně si myslím, že i on mě, ale on mě bere jen jako jednu z dalších přestárlých žákyň autoškoly.

Má svatou trpělivost a měl by za to dostat medaili! Trpělivě a už asi podesáté mi vysvětluje křižovatky. Ne a ne, nemohu pochopit křižovatky bez světelných signálů! V Hořovicích není ani jediný semafor, ale i tak zde budu skládat jednoho dne zkoušky. Jak báječné pro břídila mého typu. Myslím, že mi situace hraje do karet. Nejsem si jistá, zdali bych se při husté pražské dopravě nedostala již na sto hodin jízdy a odcházela tak domů s naprosto prázdnou peněženkou.

Instruktor si myslí, že jsem "trochu pošuk", jak mě jednoho dne nazve. Přejíždíme obrubníky, jezdíme mimo jízdní pruhy a příliš dlouze se rozmýšlíme na křižovatkách, kdo má přednost. Kámenem úrazu a mojí Achillovou patou se stane kruhový objezd v Hořovicích. Jako na potvoru mi auto na kruháči téměř vždy chcípne a jednoho dne dokonce začne nadskakovat a vydávat prapodivné zvuky. Kdybych nebyla nasraná vzteky až do nebes, tak bych se tomu smála. Nervózní řidič Jeepu za námi to s nervy nevydrží a rychlým předjetím a zatroubením nás na rovince předjede. A přitom dle dopravních předpisů mají ostatní řidiči brát na žáky autoškoly ohled a neznervózňovat je.

Inu kruhový objezd je pro mě vždy meta, kterou se snažím každou hodinu dosáhnout a s klidnou nohou a bez zbrklého puštění spojky správně projet, ale málokdy se mi to podaří.

Vzteky vypěním a rozbiji v očích instruktora svou schránku křehotinky, když na kruhovém objezdu řvu: "Kurva já se na to vyseru! Já ten řidičák dělat nebudu! To nemá cenu!" a snažím se přitom nastartovat chcíplé auto.

Instruktor Pavel se jen usměje, na chvíli má během výuky vzrušení.

Každou ulici, značku i záhyb zná v Hořovicích a mimo Hořovice nazpaměť a nechápe proč to považuji za těžké. Jede na autopilota a někdy ho přistihnu, jak během jízdy kouká do mobilu a ťuká smsky.

V rodině se vedou sázky o to, zdali řidičák udělám nebo ne. Babička kulí oči a vzpíná ruce k nebesům a dodává: "Izunko v Praze nejezdi, tam ti to chcípne na křižovatce a Pražáci tě vytroubí!"

"Neboj babi v Praze to až jeeednouuu, až se vyjezdím. A pro jistotu si ještě na Prahu dokoupím kondiční jízdy" řeknu jí.

Babička se trochu uklidní, dívá se na moji mámu, kroutí hlavou a mírně se usmívá.

To zase dobrý kamarád Jirka, který mi poradil, ať se při prvním rande především neožeru mě varuje:"Izabelo, dej mi vědět až pojedeš do Prahy a především v jakých částech se budeš pohybovat!" směje se škodolibě a dodá: "To abych se jim vyhnul obloukem!" a opět se spustí salva obrovského smíchu.

Dokonce díky řidičáku vykutám trochu pozornosti ze svého o deset let mladšího bratra. Brácha mi moc nerozumí a někdy se divím, že vůbec ví, jak se se jmenuji. Je to spíše zemitý typ a já lítám v oblacích. To, že dělám řidičák, mu ale dává trumfy v podobě vtipných historek, které následně okamžitě šíří a telefonuje svému otci a společně se smějí a dobírají si mě. Jeho otec šíří moje trampoty dále svojí matce. A kruh se uzavře v momentě, když se moje máma sejde na kávě se svojí skoro tchýní a škodolibě se smějí nad mými nesnázemi.

Nevěřili byste, ale téma mého řidičáku je opravdu v naší rodině hojně diskutované a na pár měsíců se díky tomu stanu středem pozornosti! Do autoškoly docházím již s únavou půl roku a žiji falešně v domnění, že jsem dobrý řidič. Věřím si a mám ze sebe dobrý pocit. Čekala jsem od sebe mnohem horší výkon, vzhledem k tomu, co mi bylo okolím předkládáno! Jaký břídil, nemotora a zoufalec v řízení určitě jsem a budu. Měli by mi div ne dát svěrací kazajku a nepustit vůbec na ulici!

Až jednoho dne přijde den D. Nabydu jistého sebevědomí a můj instruktor mi ho nevyvrací. Zarezervuji si termín u komisaře a pečlivě se připravuji na teoretické a praktické zkoušky. Učím se, pilně studuji a nechci nic podcenit. Do toho mi pípají zprávy na seznamce a já se nemohu soustředit. Nebaví mě příliš odepisovat. Zatím mě nic a nikdo nepohltil a věnuji se tomu dá se říct pouze z povinnosti. Chápu, že pokud se s dotyčným osobně nepotkáme budeme se pohybovat stále na poli fantazií a o vytváření virtuálního vztahu nemám zájem. Dítě těžko počneme přes počítač.

Zvažuji, zdali mám mužům odpovídat i když zájem z mé strany není opětovaný. Přemýšlím, jak kulantně napsat: "Sorry mezi námi to neklapne."

Nechci zranit mužovi city a zablokovat ho v dalším oslovování. City mužů i žen jsou křehké a já o tom něco vím. Už nespočetněkrát mě někdo zranil hrubým slovem a tak se snažím nedělat to, co sama nemám ráda a co se na mně podepsalo. Nechci být někoho hnusným a ostrým zápisem na jeho duši a egu.

Napíšu tedy neutrální a doufám slušnou větu a od Martina K. se mi dostane nazpět zajímavé odpovědi:

"Nevadí, já stejně nejsem single, takže bych tu ani neměl být. Navíc oba dýcháme jiný vzduch. Já se pohybuji ve vyšších sférách atmosféry. Ale i tak věřím, že jsi fajn."

"No nenakopli byste ho?!"¨

Trochu se urazím a přemýšlím, jak to myslel.

Je z vyšší společnosti? Nebo je snad duchovně a intelektuálně na výši a já mu nesahám ani po kotníky anebo je to zkrátka jen tím, že měří sto devadesát sedm centimetrů a já pouhých sto šedesát dva?! 

Nechám Martina Martinem a pokračuji dál v hledání lásky. Nechci psát, že osudové. Je možné, že tu již mám za sebou. Ale věřím, že kus lásky a porozumění je tu pro nás pro všechny na této planetě. A třeba se to právě zde - na této online platformě podaří! 

Přátelé, je nutné věřit!

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -