37 Den osmnáctý - A JE TO TU! DĚLÁM ŘIDIČÁK!

Obléknu si černý saténový župánek a doleji do skleničky zbytek bílého Habánského. Chata je naplněná atmosférou a v hlavě sestavuji plán, o čem dnes budu psát. Pochopte přátelé, je nutné si vytvořit atmosféru a inspirativní prostředí. Dnes jsem francouzská kavárenská povalečka s červenou květinou ve vlasech mixnutá flamengem a španělskou kytarou. Ano, španělská kytara je přesně to, co si v tento sváteční podvečer pouštím. Přiměřeně nahlas, tak aby nerušila moje myšlenky a obtloustlé prstíky, které běhají po klávesnici a píšou příběh mého života. Zapálím svíčku prosvětlující červenou skleněnou nádobu od značky Rituals, zapnu růžovou lampičku z Ikey, ale hned ji zase vypnu. Nejsme přece v šantánu. Upravím si vlasy, podívám se do zrcadla a pár vlnivými pohyby se připravím na to, že zasednu ke stolu a začnu psát. Pro tento účel jsem si v chatě zřídila speciální tvořivou místnůstku. Hned, jak jsem ji první den stěhování spatřila, věděla jsem, čemu bude zasvěcena. Zde se mělo původně realizovat moje já, které chce tvořit a oddávat se snění o člověku, kterým nejsem.

Každý z nás má nějaké sny. Muži chtějí být supermany, batmany, policisty, hrdiny světa, světovými bankéři, vlky z Wallstreet a tak i já sama sobě dovolím být bytůstkou žijící ve vlastním světě.

Jedná se o malý výklenek napojený na ložnici oddělený skleněnými dveřmi. Rozvěsila jsem zde plakáty, připravila šicí stroj a inspirativní knihy. Přímo z okna je výhled na rybník a na vrbu jménem Sofie. Atmosféra je připravena a může se začít.
Ovšem omyl přátelé!

Kocour zvláštním způsobem pojal tušení, že se to vše připravuje pro něj a rozvalil se v mém křesle! Snažím se mu to vymluvit, zadkem se na něj natlačím, abychom na křesle mohli sedět spolu, ale to jste ještě nezkoušeli vyhodit kočku ze svého místa! Kdo myslíte, že v tomto souboji vyhraje? Kočka je jednoznačným vítězem, jako žena v hádce s mužem.                                                                                Pokud již muž došel poznání, že je rozumnější se se ženou nehádat a raději zvolit cestu smíru a podvolení se ženiným pravidlům, čeká ho klid v domácnosti. Nechám Pana Huňáčka okupovat moji místnost a neodporuji. To, že kočka řídí domácnost, vím již dávno.

Na seznamce chcípl pes a vůbec mě to nebaví. Jsem tam tři týdny a žádný solidní úlovek na skladě se neobjevil. Rozhodnu se následovat cestu své dobré kamarádky, která se se svým manželem seznámila také na seznamce a již pět let jsou manželé a mají malou dceru. Milují se a posílají si přes sms deset srdíček denně.

Inu, rozhodla jsem se po jejím vzoru ujmout se proaktivně seznamovacího procesu a jeden podvečer jsem znuděná planými konverzacemi začala posílat smajlíky zajímavým mužům s automatickou zprávou "Zaujal jsi mne". Je to něco podobného, jako když na Tinderu přejedete prstem tuším doprava a dáte potenciálnímu úlovku svůj LIKE. Inu i já jsem se rozhodla dávat LIKE. Nelenila jsem a projela celou seznamku a našla pět adeptů! Celkem pěkní muži, ale zcela upřímně se vám musím přiznat, že jsem si u většiny z nich s jistotou myslela, že LIKE nebudou opětovat. Domnívám se, že nejsem jejich typ.
Jsem celkem překvapená, že z pěti oslovených mužů mi přijdou nazpět tři odpovědi. Chytli se ti, u kterých jsem to skutečně nečekala.
Je tam jeden podnikatel, který dle informací uvedených v profilu touží mít šťastnou rodinu. 
Přemýšlím, kdo by si přál mít nešťastnou rodinu?
Dále projektant s širokým úsměvem a strništěm, což považuji za obrovskou devízu a muž bez vyplněného povolání, ovšem s culíkem, což považuji za další velké plus. Myslela jsem si, že tento muž, kterému je čtyřicet dva let, ale vypadá na dvacet sedm o mě stoprocentně neprojeví zájem. Působí jako hudebník nebo tanečník a takové typy většinou nezajímám. Líbím se Matfyzákům a Chlápkům z ČVUT. Klasická bloncka, která přitahuje svůj opak. 
Kočka mezitím usnula v křesle s tlapkou labužnicky visící dolů.
Španělská kytara drží rytmus a zaznívá zpovzdálí.

Blíží se den D a já za dva dny skládám teoretickou a praktickou zkoušku z řízení na Městském úřadě v Hořovicích. Nervozita pomalu stoupá, projíždím jednu otázku za druhou a den před oním dnem si dám poslední cvičnou jízdu.
Zkoušky máme v sedm hodin ráno. Nevím, jak se takto brzy dostanu autobusem do Hořovic. Musela bych jet brzkým autobusem ve čtyři hodiny a pak čekat několik hodin v setmělých Hořovicích. Nezbývá mi nic jiného, než přespat v Praze a jet do Hořovic z Prahy. Vlakové spojení z opačného směru jezdí lépe, nicméně to nic nemění na tom, že musím i tak vstávat již v půl čtvrté ráno! Mám nařízené tři budíky a opuchlé oči, které svlažím pod studenou vodou.
Kolem šesté hodiny dorazím do Hořovic a hodinu čekám před úřadem. Stepuji a postrádám kávu. Jsem přiměřeně nervózní. Po sedmé hodině dorazí dobře oblečený majitel autoškoly. Má na sobě proužkované námořnické triko a upnuté černé džíny a tašku přes rameno. Vlasy mu už řídnou a má po stranách kouty, manželku, ale i tak vypadá dobře. Dorazí s osmnáctiletým mladíkem a dalšími dvěma dívkami. Komisař je jim v patách. Vyrazí mi dech jeho mladý věk, vypadá na pětadvacet a v obličeji se mu zračí, že neumí do pěti počítat. Žaludek mám jako na vodě a hledám na poslední chvíli na Google, co vše se skrývá pod kapotou auta. Kde je umístěna chladicí kapalina, kapalina do odstřikovačů a hlavně motor! Pozor, ať si nespletu, kde je motor! A co ryska?! Co když bude chtít, abych mu ukázala, jak se měří hladina motorového oleje?! Bože, pomoc!
Komisař nás vyzve, ať zasedneme k počítačům a rozdá nám robotické pokyny. Třesu se a snažím se, co nejvíce koncentrovat. První oznámí splněný test mladík s přidrzlým a suverénním chováním. My ostatní pokračujeme dál ve vyplňování testu. Mladík suverénně vyletí a já odevzdávám test jako poslední.
Prospěla jsem, jako jediná ze všech zúčastněných mám padesát bodů z padesáti! Uff, jsem připuštěná k praktické zkoušce! Komisař na mě mrkne a přesuneme se k vozu, kde se to vše odehraje. Jsme tři holky, lépe řečeno dvě osmnáctileté dívky a jedna přestárlá žákyně, tedy já. Vyprosím si ať mohu jet první, abych stihnula vlak nazpět do Ráje. Komisař si odskočí na toaletu a já mezitím s děvčaty studuji, jak se zapínají všechna světla v autě a stěrače. Světla mi dělají velký problém. Poslední rady, popřejeme si štěstí a já se klepu jako ratlík.
Komisař si toho nemůže nevšimnout a řekne formálně: "Žákyně, jste nervózní, chcete se jít ještě před jízdou projít?"
"Ne, jsem připravená" odpovím rezolutně.
Spletu si pedály a místo plynu šlapu při startování na brzdu. Jsem velmi nervózní, opakuji si v hlavě všechny poučky a nechci udělat žádnou chybu a právě z tohoto důvodu všechny možné chyby dělám!
Tak moc se koncentruji na to, abych byla dokonalá, abych nezapomněla zařadit jedničku při rozjezdu, že vše dělám obráceně. Jedu příliš pomalu, nechci nikoho ohrozit, ale to že výrazně omezuji plynulost provozu již neřeším. Nechá mě zaparkovat podélně, což opravdu bravurně zvládnu. Moje parkování nemá co dělat s přemýšlením, kam se zadek auta stáčí a na jakou stranu mám správně točit volantem, ale je to úkon mnou čistě naučený nazpaměť. Ufff oddechnu si, povedlo se a jedeme dále.
Po patnácti minutách mě komisař nasměruje k benzínce po mé levé straně. To, že mám vjet do odbočovacího pruhu směřujícího k benzíně vůbec neřeším a přejedu přes něj. Učitel sedící na sedadle spolujezdce zhluboka dýchá, odkašlává si a já vnímám komisaře, který si neustále něco zapisuje do svého notýsku. Již delší dobu tuším, že se mi nevede zrovna nejlépe. Abych k vám byla upřímná, mám slzy na krajíčku, ale zároveň vím, že se nesmím úplně rozsypat. Mám v sobě jiskřičku naděje, že se mi to přeci jen podaří a že si možná nevedu až tak zle.
U benzíny mě nechá zaparkovat. Říkám si sama pro sebe asi jsme již hotovi, patnáct minut za námi, zřejmě již ví, že jezdit umím!
Vytáhne notýsek, osloví mě Žákyně a opět formálním hlasem začne předčítat výčet zaznamenaných chyb:

"Nebezpečná jízda, zdržování provozu, překročení rychlosti v obci, bezdůvodná jízda v protisměru, rozjezd na převodový stupeň číslo dvě, špatné řazení do kopce u Městského úřadu, zbytečné vyčkávání na křižovatkách a dlouhé rozhodování a nakonec vítězoslavně vysloví poslední z mých úžasných karambolů - nezařazení se do odbočovacího pruhu u benzíny v obci Žebrák ...

PARDON ale o tom odbočovacím pruhu vůbec nic nevím a ani nevím, že tam je! Mám pocit, že tuto informaci mi nikdo neřekl!
Spikl se proti mně celý svět, komisař, učitel autoškoly a i ta paní, která prodává párky na benzíně!
Poslouchám ho, třesou se mi rty a již tuším, že důvod zastavení nebude, že jsem jízdu splnila na výbornou.

Těžce dýchám, když vysloví: "A z těchto důvodů jste Žákyně při dnešní zkoušce neprospěla. Pro příště si vše lépe natrénujte a věřím, že to bude lepší. Rozuměla jste všem pokynům a chybám?"
Nezmohu se téměř na slovo a po tvářích mi tečou slzy. Je to pro mě těžký okamžik. Již téměř půl roku bydlím v Ráji a pohybuji se všude bez auta a asi vám nemusím vysvětlovat, jak moc je to náročné. Ano, já jsem si tuto cestu zvolila a tak po ní jdu a občas klopýtám a nyní jsem klopýtla hodně.
S ubrečeným hlasem argumentuji, že jsem především chtěla, aby jízda byla bezpečná a abych nikoho neohrozila!
Je to zbytečné, komisař je již rozhodnutý a já uvolňuji místo na předním sedadle další žákyni, která po celou dobu seděla na zadním sedadle vedle komisaře.
Ani nepípnu a tečou mi nudle. Nemám kapesník.
Sotva se na mladého komisaře podívám, podepíšu protokol a muž neví, co má s mými slzami dělat. Po zbytek cesty se dívám z okna a zamořuji vzduch těžkou náladou.
Dívka za volantem splní jízdu na výbornou. S těžkým srdcem poslouchám, jak báječně celou jízdu zvládla a komisař jí s radostí podává protokol k podpisu s výsledkem "prospěla".
Vystoupím z auta, nandám si sluneční brýle a snažím se zamaskovat tečoucí nudle, které si nemám do čeho utřít. Jsem sice holčička, ale kapesníky s sebou zásadně nenosím.
Učitel pochopil, že dnes na vtípky není nejvhodnější doba a empaticky s medovým hlasem jako táta malé holčičce řekne: "Klepala jste se jako drahej pes, tak se nedivte, že jste to nezvládla."
Snažím se nebrečet a vysvětluji mu, jak moc pro mě bylo z praktických důvodů důležité zkoušku udělat. Rozumí a ví, jak funguji a musím říct, že jsem mu za jeho malou podporu během těchto pěti minut vděčná.
Komisař na mě kouká vážným pohledem a zřejmě jsem mu způsobila svými neukočírovanými emocemi drobný psychický otřes. Možná má pocit, že mi ublížil, ale přitom dělal pouze svoji práci a dělal ji zodpovědně a dobře. Přece nepustí do provozu člověka, který je nebezpečím sobě i ostatním.
Seberu si svých pár švestek a doprovodím svůj zadek do kavárny, kde si objednám velkou bagetu a čokoládový koláč. Zavolám přátelům a podělím se s nimi o dnešní spiknutí.
Po vydatných sacharidech a sladké tečce se uklidní i moje emoce a vrátím se smířená se svojí situací nazpět do Ráje.

Otevřu seznamku a mám nové zprávy. Odepíše mi podnikatel, který touží mít šťastnou rodinu:
"Izabelo, jste žena, která mi IMPOJUJE!"
Zasměji se a dám se do odepisování. Zbytek dne možná slibuje lepší zítřky!

- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -